Kapitola 18
Shane
Tělíčko před ním sebou trošku
vyděšeně škublo. „Kde jsi se tady vzal, Shane?“ popotáhl Marlow.
„Přenesl jsem se. Prosím tě o
jedno jediné. Nevyhazuj mě, Marlowe. Chci s tebou mluvit.“ Pohladil ho po
zádech.
„I kdybych tě chtěl vyhodit,
tak na to nemám sílu.“ Ozval se jemný povzdych.
„To, že budu stále opakovat,
jak mě to mrzí..těmihle slovy se to nespraví, ale stejně to řeknu znova. Mrzí
mě to.“ Vyhledal Marlowovu ruku a vzal ho za ni. „Chtěl bych..“ Do očí se mu
nahrnuly slzy, které nešly zahnat. Z koutku oka mu jedna stekla po tváři a
za ní další a další. Opravdu toho litoval. Věděl, že za to mohl on, ale vidět
ho takhle zraněného a poraženého..
„Shane ty pláčeš?“ Udivil se
Marlow.
„Chtěl bych to nějak
napravit. Chtěl bych být s tebou. Cítím se jako ubohá kytka bez potřebného
sluníčka. Ty jsi moje sluníčko a já jsem hlupák. Udělal jsem chybu, kterou
nejde napravit.“ Stále jenom mluvil. Marlow se mu celou dobu díval do očí a
pozorně poslouchal, co říká.
„Máš pravdu. Nemůžeš mi
zpátky vrátit křídla, ale i když jsi mi ublížil jako nikdo, tak jsem rád, že
jsi při mně.“ Marlow zavřel očka a držel se Shana za ruku. Na to Shane neměl
slov. Zkoprněle tam seděl. I přes to všechno mě chce u sebe.
Marlow už nic neřekl a
zanedlouho usnul. Jeho ruka pořád spočívala v té Shanově.
Přemýšlel, jak to bude
pokračovat dál. Co bude s nimi? Nevěděl zda tohle znamenalo odpuštění.
Stálo ho to hodně úsilí, ale
nakonec se rozhodl, že to tak asi bude nejlepší. Opatrně se vymanil
s Marlowova sevření a před tím, než se přenesl do Florixy mu věnoval
polibek do vlasů.
„Já se vrátím.“ Zašeptal.
Bylo to naposledy, co se přenesl, co letěl. Nebylo to bůhví co, takže chybět mu
to nebude.
Na chodbě potkal Marka, který
zrovna vycházel z JACKOVA pokoje?!
„Ahoj.“
„Čau Shane.“ Usmál se od ucha
k uchu, jako kdyby měl největší radost, že zrovna jeho viděl. Vlastně se
mu hodil do plánu…
„Můžu se na něco zeptat?“
„No jasně. Ptej se.“
„Kde jste našli Marlowa?
Pamatuješ si to?“
„Na to se nedá zapomenout.
Byla to taková zapadlá ulička.“ Na obličeji mu náhle vyvstalo zachmuření.
„A přesnou ulici si
pamatuješ?“ Nadiktoval ji Shanovi a ten si ji ukryl hluboko do paměti. Nesmí ji
zapomenout.
Mark
„Na co ti to ale bude?“ Ptal
se zvědavě. Nechápal, na co to ten kluk potřebuje vědět. Na co potřebuje vědět
adresu zrovna té uličky? Vrtalo mu to hlavou.
„Večer se tam sejdeme. Nemáš
nic že?“
„Vlastně mám, ale to nevadí.“
Určitě to nebude na dlouho. Pomyslel si. Zřejmě si chtěl o něčem promluvit a on
je tady pro všechny. Rande s Jackem prostě jenom o trochu posune.
„Takže tam buď, prosím. Vážím
si toho.“ Poplácal ho Shane po rameni a šel dál.
Mark to otočil a zamířil
znovu do Jackova pokoje.
„Ahoj. To už jsi zase tady?“
Usmál se.
„Potkal jsem na chodbě Shana
a večer něco bude potřebovat, tak to naše rande tak o hodinku posuneme,
nevadí?“
Jack se zamračil. „Ještě jsme
ani neměli rande a ty už mi jdeš zahýbat?“
„Ale Jackie..to ne..ne!“
Ujišťoval ho a on se jenom začal smát.
„Dělám si legraci. Nevadí mi
to.“
„Ty jeden!“ Skočil za ním na
postel a začal Jackieho lechtat. Obkročmo na něm seděl, tak aby se nemohl moc
bránit. Jack sebou škubal a smál se.
„Prosím..Už…dost…“ Hýkal
smíchy. Sehnul se k němu a políbil ho na ty měkké rtíky, které mu tak
chutnaly.
„Ach andílku ty tvoje rty.“
Vzdychl a vrátil se k nim. Mohl by je líbat od rána do večera.
„Co je s mými rty?“
„Jsou nádherné tak jako ty,
ale teď už vážně musím. Uvidíme se večer.“ Rozloučil se s Jackiem.
„Už se těším.“ Taky se těšil.
Ten malý hoch byl roztomiloučký. Vysvětlil mu odpoledne svoje chování. Mark to
věděl. Věděl, že Jackie není zlý. Jenom prostě potřeboval lásku a on mu ji
v budoucnu hodlal dát. Choval se tak zle vůči ostatním, protože sám nebyl
tak šťastný, jako všichni okolo, kterým ubližoval. Nějakou zásluhu na tom ovšem
měla i Vznešená Sally. Co by jeho matka. Všichni jím opovrhovali právě kvůli
ní.
Ujistil ho, že on to tak
necítí.
Shane
Doufal, že na toho Marka je
spolehnutí, ale podle toho, jak pomohl Marlowovi a ještě se o něj staral,
zřejmě jo.
Neměl se už nad čím rozmýšlet
a sezení v pokoji by ho jen ještě víc deprimovalo.
Zaklepal na ty bílé dveře.
„Vstupte.“
„Vznešená Sally.“ Uklonil se.
„Myslím, že jsem tě nevolala,
takže co máš na srdci drahý Shane?“ Zeptala se zvonivým hláskem a mile se
usmála. To ona vždycky.
„Chtěl bych, aby jste mi
odebrala andělská křídla. Dobrovolně se jich vzdávám.“
Žádné komentáře:
Okomentovat