Believe (úvod)

Úvod




Minulost/ Před rokem

Začnu úplně od začátku.
Stojím před, na pohled, docela pěknou restaurací. Mají skoro všude barevné květiny, ale většina věcí je sladěna do červena. Mám docela rád červenou, ale moje nejoblíbenější barva je fialová. No to nemluvím k věci.
Proč vlastně stojím před tou hezkou restaurací? Čekám na Jakea. Není to můj přítel. Nikdy jsem jej neviděl. Seznámili jsme se přes internetovou seznamku. Docela dost jsme si chatovali a psali smsky. Vlastně za ten měsíc nebyl jediný den, kdy bychom si nenapsali. Jake navrhl, že se seznámíme osobně a zároveň to vezmeme jako první rande. Souhlasil jsem.
Teď tady nervózně přešlapuji na chodníku a mnu si ruce jako by mi byla zima. Je to blbost, když je léto.
Bojím se. Co když to bude nějaký úchylák? Ne na to ho znám, až příliš dobře.
Co když nebude odpovídat mým představám?
Co když neposlal svoji pravou fotku, ale nějakou stáhnul z internetu? To je ta největší nevýhoda. Na internetu nikdy nevíte, kdy vám říká člověk pravdu.
Jsem tak zahloubaný do všech negativních věcí, co si představuji, že si ani nevšimnu, že Jake už stojí přede mnou.
„Ahoj. Ty jsi Paulie?“ Osloví mne se zářivým úsměvem na tváři. Ukáže mi přitom řadu dokonale rovných a bílých zubů. Na chvilku nejsem schopen slova a jenom otevřu pusu. Rychle se však vzpamatuji a přikývnu.
„A ty jsi Jake?“  Zeptám se nesměle a očima těkám všude okolo. Ne a ne se na něj pořádně podívat, i když je krásný. To poznám i za těch pár okamžiků, co po něm letmo házím očkem. Má blonďaté vlasy krátce střižené a modré oči, v kterých by se dalo topit. Radši do nich nebudu moc koukat nebo se utopím dřív, než skončí naše první rande.
„Jo. Jsi taky tak nervózní jako já?“ Zasměje se, aby odlehčil atmosféru.
„Taky.“ Zasměju se s ním. „Je to něco úplně jiného, když si s člověkem píšeš a pak se s ním vidíš na živo. Někdy se člověk může i zklamat.“ Podotknu.
„No snad tím nechceš říct, že jsi se ve mně zklamal za těch pár okamžiků?“ Zahraje uraženého.
Hned zvednu ruce na obranu. „Ne tak jsem to nemyslel.“ Nestihnu víc říct, když chytí moje ruce a dá mi je zpátky k tělu, kde byly.
„Klid. Jenom si dělám srandu.“ Usměje se.
Oddychnu si. „Fajn. Já jenom, že jsem se strašně bál, jaký udělám první dojem. Nezkazil jsem to, že ne? Mrzelo by mě, kdyby..“
Znovu mě přeruší. „Mluvíš hrozně rychle. Zpomal. A ne neudělal jsi špatný první dojem, ale jestli mě teď nebudeš následovat dovnitř, tak to asi ještě přehodnotím.“ Otočí se a nechá mi za zády nataženou svou levou ruku. Vložím do ní tu svou a stisknu.

Současnost/ Po roce

Přesně takhle stejně dneska držím Jakeovu ruku. Stojíme před stejnou restaurací jako před rokem.
„Taky máš ten pocit deja vu?“ Zasměje se Jake.
„Jo.“
„Pěkná oslava výročí, ne?“ Zeptá se.
Nemusím odpovídat. Přitulím se k němu a on mě paží obejme. Koukáme na restauraci před sebou a já zase musím pronést jednu ze svých poznámek, které Jake nerad poslouchá. „Víš, že by to mohlo přinést smůlu, když jsme na stejném místě jako před rokem?“
Jake zavrčí. „Nekaž to. Ne dneska, mm? Máme výročí. Chci si ho užít příjemnou večeří, a pak ještě doma.“ Vyplázne jazyk. Začervenám se. Moc dobře vím, co se mnou bude doma dělat a už se těším.
„Jsi k sežrání, když se červenáš, lásko.“ Políbí mě Jake.