Believe (8)

Kapitola 8





Vzlykám na podlaze v nemocnici opřený o starou oprýskanou stěnu, když ke mně přijde doktor Rodriguez a zeptá se, co se mi stalo.
„Ona..on..oni..“ Vzlykám neschopen ze sebe vypravit jedinou souvislou větu.
„Uklidněte se.“ Pomůže mi se zvednout z podlahy a dovede mě k nejbližší lavičce. Je to vlastně stejné jako kdybych seděl na zemi. Lavička je stejně nepohodlná jako zem. Dalo by se snad i říct, že ta zem byla pohodlnější. Uvažuju nad prkotinami.
Doktor sedí vedle mě a čeká, až se trochu uklidním.
„Chcete kapesník?“ Nabídne mi a já přikývnu. „Že se vůbec ptám.“ Podá mi ho a já se hlasitě vysmrkám. Kdyby mi býval dával ten kapesník Jake, tak už se mi směje, jak smrkám. Při té vzpomínce se ještě víc rozbrečím.
Tenhle můj stav trvá asi tak deset minut. Do té doby nejsem schopný mluvit.
„Takže už mi povíte, co se stalo? Pokud vím, tak váš přítel je na tom se stavem pořád stejně. Je stabilizovaný a o ohrožení na životě nemůže být řeč.“ Ptá se mě klidným a příjemným hlasem. Je strašně hezké, když na vás někdo takovým hlasem mluví. Jste pak schopni mu vyklopit všechno, co vás trápí.
„Vyhodili mě od Jakea. Ten muž z ochranky mě odtamtud vyhodil a ještě mi pohmoždil ruku.“ Postěžuji si.
„Počkejte tady ano?“
„Ano.“ Nevím, kam bych taky chodil, když za Jakem nemůžu. To mě tak nehorázně štve.

Doktor se vrátí asi za půl hodiny.
„Tak jsem zpátky a mám pro vás hned dvě dobré zprávy.“ Usmívá se od ucha k uchu.
„Jaké zprávy?“ Zajímá mne.
„No..Řediteli nemocnice jsem nechal na stole vzkaz, aby něco provedl s tím chlapem z ochranky, co má dnes službu. Je sice ochranka, ale neměl vám ublížit, jen vás slušně vyvést. A co se týče toho, že váš vyhodili od Jakea.“ Sáhne do kapsy bílého pláště a vytáhne kartičku na pověšení na krk.
„Děkuji vám, ale to jste nemusel. Zase tolik neudělal.“ Mrzelo by mě, kdyby ho kvůli mně vyhodili. Přece dělal jenom svoji práci. „A k čemu je tohle?“ Ukáži na tu kartičku.
„To je pro vás. Zajišťuje vám to neomezené návštěvy u Jakea. Nikdo vás odtamtud nemůže vyhodit. Samozřejmě při vizitě a kdyby se konalo nějaké vyšetření, tak o musíte opustit, ale jinak tam můžete být vražený prakticky pořád.“ Objasní mi. Chvilku mi to v hlavě šrotuje, než si uvědomím, co pro mě vlastně udělal.
„Děkuju. Strašně moc vám děkuju. Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená.“ Přitisknu si silně kartičku k hrudníku. Tu v žádném případě nesmím ztratit.
„Dopoledne se pak stavte u mě v kanceláři. Je ve druhém patře skoro na konci chodby. Bude tam napsané na cedulce moje jméno.“
„Budu tam.“ Určitě chce probrat něco, co se týká Jakea.
„Domluveno.“ Doktor se zvedne z lavičky a odchází.
„Pane doktore.“ Křiknu ještě za ním. „To znamená, že můžu za ním i teď?“ Chci se ujistit, aby mě zase někdo nepřekvapil a já nedostal vynadáno.
„To je přeci jasné.“ Zasměje se, pokroutí hlavou a s pozdravem dobré noci odejde.
Potichu se vplížím do pokoje za Jakem s přihlouplým úsměvem na tváři.
„Jsem zpátky, miláčku a už neodejdu na delší dobu, dokud se neprobereš. To slibuju. Tak dobře nic neslibuju, ale budu se snažit na dlouho neodejít.“ Zasměji se tomu, jak tady mluvím sám se sebou.
„Určitě by ses mi smál, kdybys mě viděl mluvit sám se sebou, jak to máš ve zvyku. Směješ se většinou totiž všemu, co dělám.“ Usměji se pro sebe.
„Byl jsem doma a koukal na svůj psací koutek. Nedaří se mi nic napsat, protože všechny moje myšlenky se stáčejí k tobě a ne na hlavní hrdiny mé knihy. To nevadí. Až se probudíš a budeš zase sedět u mě, tak se nápady jen pohrnou a já zase nebudu stíhat psát.“ Zkonstatuji.
„Lehnu si k tobě a budu spát, ano? Ten pláč mě vyčerpal. Vím, že nerad vidíš někoho plakat a obzvlášť pak mně, ale byl jsem strašně nešťastný, když mě od tebe vyhodili, tak se nezlob.“ Sundám si boty a chystám se vlézt si za ním pod tenkou peřinu, když přijde do pokoje sestra.
„To už jste zase tady? Ani zavolat na vás ochranku nepomohlo?!“ Soptí žena.
Usměji se, vytáhnu z kapsy průkazku, co jsem dostal od doktora a přicupitám jenom v ponožkách k ní.
„Tady.“ Předložím jí kartu před nos. Nedůvěřivě se na mě podívá, ale vytrhne mi, co mám v ruce, aby to mohla prozkoumat.
„Co..kdo..“ Ozve se po chvíli nechápavě. „Fajn, vyhrál jste. Můžete zůstat, protože proti tomuhle nic nevzmůžu.“ Vrátí mi kartu do rukou.
„Děkuji.“
„Ale opatrně. Pacient musí být v klidu.“ Poví přísně a já se uculuji. Ta kartička vážně funguje. Zítra až půjdu za doktorem mu musím ještě jednou poděkovat. Je vážně užitečný spojenec.
„Viděl jsi to Jakeu?“ Zeptám se ho, až sestra odejde. „Bylo to super ji takhle vidět.“ zachechtám se. „Tou kartičkou jsem ji naprosto dostal.“
Lehnu si k Jakeovi. Jen tak usnu opravdu klidným spánkem. Taky že se mi to o chvíli později podaří. Ani mu nestihnu povykládat nějaký příběh před spaním, i když on spí pořád.

RÁNO
Probudí mě sestra, která přijde do pokoje a hned začne zase nadávat.
„Neříkala jsem vám jasně, že na té posteli nemáte co dělat?!“
„Promiňte.“ Protřu si oči a vyskočím z ní ven.
Sestra pokroutí hlavou a jde Jakeovi vyměnit infuzi.
„Měl byste na chvíli zmizet, protože sem přijde vizita.“ Vyhání mě zase. Ta baba by si zasloužila zažít to co já, aby věděla jaké to je, když chci být prostě s člověkem, kterého miluji. Samozřejmě nikomu nepřeji nic zlého, ale bylo by to docela fér, aby mě ta babizna pochopila.
„Jasně, už jdu.“ Povím otráveně.
V automatu na chodbě si koupím kafe do třetinového kelímku, protože jedině to mě dokáže ráno opravdu probrat. Na tu nepohodlnou lavičku si raději ani nesedám.
Zamířím do druhého patra, abych našel doktora Rodrigueze. Po cestě kafe vypiju, takže prázdný kelímek vyhodím do koše, než zaťukám na jeho dveře. Nebylo těžké to najít, protože na dveřích má vážně cedulku s jménem.

Mudr. Michael Rodriguez
primář neurologie

Sám mi dojde otevřít.
„Dobré ráno.“
„Vám taky, Paulie. Pojďte dál.“ Otevře mi dveře dokořán. Místnost není velká, ale ani malá. Obsahuje stůl, na kterém je počítač, velkou knihovnu a taky malá pohovka a křeslo.
„Chtěl jste si o něčem promluvit?“ Nechám větu viset ve vzduchu.
„To zrovna ne, Paulie.“ Přijde ke mně a pohladí mě po rameni. Nepřijde mi to moc divné dokud mi nezačne rukou přejíždět i po hrudi.
„Co to děláte?!“ Zeptám se a odstrkuju jeho chlípné ruce. Otočí mě zády k sobě a opře o stůl. Začne mi rozepínat kalhoty.
„Přece sis nemyslel, že jsem všechno pro tebe a Jakea dělal jenom pro svou laskavost. Ani ta kartička nebyla zadarmo. Zaplatíš mi za ni takhle.“
„Ne!“ Křiknu hlasitě.
„Drž hubu.!“ Přikáže mi.
„Pomóóc! Prosím pomozte mi někdo!“ Křičím, co nejhlasitěji to lze. Snad mě někdo uslyší, než se tomu chlapovi podaří mě znásilnit.
Kopu, bráním se a přímo řvu, dokud mi ten chlap nezacpe pusu.