Believe (7)

Kapitola 7





Až skoro do večera se mi podaří spát aspoň trochu klidným spánkem. Není to jako v nemocnici.
Uvařím si horké kafe do puntíkovaného hrnečku od Jakea a spolu s ním se procházím po domě. Držím jej oběma rukama a užívám si to teplo, které z něj sálá. Není mi zima tělesně, ale vnitřně. Pochybuju, že to teplé kafe spraví a zahřeje mě, ale alespoň se pokusím.
Zastavím se u svého psacího koutku. U tohohle společku vznikala kniha, která se stala úspěšnou a prodávanou, jak v naší zemi, tak i ve světě. Mno další už asi nevytvořím. Od té naší nehody jsem prostě ztratil nit. Je pravda, že jsem ležel v nemocnici, ale ani tam mě nic nenapadlo. Obvykle totiž nápady jen srším. Určitě díky Jakeovi.
Dopiju poslední doušek lahodného teplého nápoje a hrnek odložím na nejbližší volné místečko. Uklidím ho potom.
Zajdu do ložnice a vzpomínky na náš první sex tady mě uhodí jako silný poryv větru. Vlastně jsme první sex v našem domku neměli v posteli. Tam jsme se ani nedostali, protože je od vchodu příliš daleko.
Všechno mi Jakea připomíná.
Panebože, ať už je zpátky.
Zaženu obrazy vzpomínek dál do hlavy. Teď není čas se zaseknout a nostalgicky vzpomínat. Musím jednat.
Podám si židli, kterou postavím ke skříni, abych dosáhl až na vrcholek. Tak vysoký totiž opravdu nejsem. Kdyby tady byl Jake..vyzvedl by mě on…Jenomže není.
Sundám z vrchu velkou cestovní tašku. Když jsme jezdívali na dovolenou, tak se nám tam vlezly věci oběma.
Nahážu dovnitř pár kousků svého oblečení.
Z postele seberu obrovského růžového slona z poutě.
Když jej narvu do kabele, tak je akorát plná. Hladce se mi podaří ji zapnout.
K domu si zavolám taxi, jelikož naším autem to asi nepůjde. Skončilo někde na šroťáku  zmačkané do kuličky.
Stejně bych se asi bál řídit..potom, co se stalo.
Skočím se osprchovat, když má taxikář přijet až za půl hodiny.
Odveze mě k nemocnici.
Jsem rád, když konečně můžu vystoupit z těsného prostoru auta.
Ohlásím se na recepci a sestra, která tam zrovna sedí nemá žádných námitek.
„Ten pokoj je..“
„Já vím kde. Už jsem za ním byl.“ Přeruším milou ženu trochu nezdvořile. Nechci se zdržovat.
„Dobře. Návštěvní hodiny jsou do devíti hodin.“ Otočím se směrem, kam musím, abych se dostal do Jakeova pokoje.
Mrknu na mobil. Za deset minut bude osm. Jenom hodinu mi povolí s ním být? Neměl jsem trčet doma a místo toho jít sem. Strávil bych tu více času. Ale třeba potom nikdo nezjistí, že jsem tady zůstal.
Přestanu kout pikle, až když vstoupím za Jakem do pokoje. Cestovku postavím ke křeslu a rozejdu se za ním.
„Ahoj.“ Povím jemně. Odpovědi se však nedočkám. Rty má pevně semknuté k sobě.
„Už mě pustili z nemocnice. Byl jsem doma a bez tebe je tam hrozné ticho. Možná je pravdou, že já jsem ten, co věčně výskal, ale ty tam chybíš. Nemám důvod výskat, křičet, smát se, když tam není ten, kdo mě provokovává. Ty tam nejsi.“ Posmutním.
Sedím na okraji jeho lůžka a hledím na něj.
„Možná si myslíš, že by bylo lepší umřít, ale tomu nevěř. Já tady na tebe čekám a budu čekat tak dlouho, jak jen to bude potřeba. Rozumíš?“ Pohladím ho po vlasech.
Natáhnu se na bok a přilehnu si blíž k Jakeovi. Vychází to jen tak tak. Za mnou už totiž není místo ani na odložení té nejmenší věci, která by vás napadla.
Přitulím se k němu.
Zavřu oči a představuju si, že takhle spolu ležíme na posteli. Je to krásná představa, ale přece jenom představy.
Nikoli skutečnost.
Dřímám při Jakeovu nadzvedávajícím se hrudníku, když přijde sestra.
Nevypadá přívětivě jako ta, co mi chtěla popisovat cestu k pokoji. Stojí s jednou rukou na klice a druhou má danou v bok.
„Co tady ještě děláte?! A ke všemu ležíme v posteli s vážně nemocným pacientem! Alou dolů!“ Seřve mě. Mlčky seskočím z postele na zem.
Držím se blízko Jakea bez úmyslu se někam jinam hnout.
„Musíte jít pryč. Skončili návštěvní hodiny. Nechci vás tady po deváté ani vidět.“ Prská a od úst jí létají kapky slin. Je to dost nechutné.
„Nikam nepůjdu. Chci zůstat tady u svého přítele.“ Dupnu si.
„Jestli do deseti vteřin neopustíte tento pokoj, tak zavolám ochranku!“ Vyřkne ta babina svou výhružku. Nevěřím, že by vážně zavolala ochranku, takže pokoj ani náhodou neopouštím.
„Jedna, dva, tři, čtyři, pět,..deset!“ Zlostně se na mě podívá a odejde.
Sednu si červeného křesla a vydýchávám, co se právě stalo. Vyhrál jsem. Skáču v duchu radostí, ale ne na dlouho.
Ve dveřích se tentokrát neobjeví ta stará bába, nýbrž ji nahradí chlap celý v černém. Na prsou má velkým tiskacím písmem napsáno SECURITY.
Ona tu ochranku vážně zavolala.
Chlap jako hora přijde ke mně, drsně mě chytí za paži a vytáhne na nohy.
„Nechte mě být. Já nikam nejdu. Chci zůstat u Jakea.“
„Musíte opustit tuhle místnost. Na chodbě si klidně být můžete až do rána, ale tady ne.“ Drmolí divným ruským přízvukem mezitím, co mě táhne ven.
„To bolí.“ Zakňučím.
Muž mě na chodbě strčí proti zdi a pustí mou ruku. Svezu se podél stěny dokud nesedím na podlaze.
Rozbrečím se tam jako malé dítě, kterému sebrali hračku. Chci zpátky za ním. Idiotské návštěvní hodiny. Nechápu, kdo to vymyslel.
„Co se vám stalo, Paulie?“ Pohladí mě někdo po rameni.