Kapitola XII. - Nemocnice

uzijte si kapitolku:)



Sammy 

Pevně se držím Dylana, ale asi bych ani nemusel, protože on mě drží dost pevně a tiskne mě k sobě takovou silou, že skoro nemůžu dýchat, ale je mi to jedno. Jediné, po čem právě teď opravdu toužím je ten pocit, že u někoho jsem.
Jak jsem si mohl myslet, že by tohle byla obyčejná chřipka? Jsem hlupák. Klasickou chřipku jsem měl již několikrát..jenomže příznaky tomu celkem nasvědčovaly. Až na to bolení břicha. To mi zvláštní přišlo, ale vážně jsem netušil, že…že mám rakovinu.
Jsem přece mladý..nemůžu umřít..jenže stává se to. Hodně dětí nebo mladistvých umírá na rakovinu, ale proč zrovna já? Nemám špatný životní styl a ani nikdo v rodině rakovinou netrpěl.
Položím si hlavu na Dylanovo rameno a zase vzlyknu. Nemůžu uklidnit ten pláč. Kolikrát za svůj život budu ještě plakat? Stokrát? Desetkrát? Kdo ví..
„Sammy..uklidni se.“ Hladí mě po zádech. Jemu se to řekne, on neumírá.
„To nejde.“
Odtáhnu se od něj a složím si hlavu do dlaní.
„Nech mě objímat tě.“ zašeptá Dylan a přitáhne si mě zpátky.
Nakonec..si Dylan vyzuje boty a vtlačí se ke mně na nemocniční lůžko. Natáhne paži a já se přitulím k jeho hrudníku.
Slzy mi stále tečou jedna za druhou, až dokud neusnu vyčerpáním..

Dylan 

„Pane musíte odejít. Návštěvní hodiny skončily už před půl hodinou. Zdržovala jsem, jak jen to šlo, ale teď už vážně musíte jít.“ přišla mi říct sestřička.
„Vážně?“ pozvednu obočí. Chce, abych ho opustil?
„Dejte mi minutku, než se dostanu z té postele. Nechci ho probudit.“
„Dobře, počkám na sesterně, ale máte opravdu chviličku.“
Pomalu se vysoukám z postele a Sammyho hlavu podložím polštářem.
„Neboj se, za chvilku jsem zpátky.“ políbil ho jemně na čelo.
Před odchodem otevřel okno, samozřejmě proto, aby se vyvětralo.
„Děkuju. Můžete přijít zítra.“ usměje se na mě sestřička, když procházím kolem ní.
„Jistě. Přeji vám dobrou noc.“

Dylan však domů nezamířil. Co by taky dělal celou noc doma, když byl vyspaný a oka by nezamhouřil ani náhodou? Akorát by se užíral tím, že Sammy je v nemocnici a on si sedí doma a nic s tím nedělá.
Obešel budovu nemocnice až na stranu, kde byla okna do Sammyho pokoje.
Rozhlédl se, jestli náhodou někdo nejde, ale bylo po desáté večer. Všichni byli v tuhle hodinu zalezlí doma a koukali na televizi.
Na nic nečekal a začal šplhat.
Bez problémů se dostal do třetího patra, skoro jako spider-man. Prolezl připraveným otevřeným oknem dovnitř pokoje a lehl si zpátky k Sammymu, který se pouze zavrtěl, ale spal dál. Musel být vyčerpaný..

Sammy

Když se nad ránem probudil s bolestmi, tak byl v posteli sám. Nepřekvapovalo ho to, ale měl za to, že celou noc s ním někdo ležel. Nebo se mu to jenom zdálo??
Otočil se na druhý bok a na stolečku hned vedle postele uviděl stát vzkaz.
Natáhl se pro něj a rozložil.

Mrzí mě, že tady nemůžu být, až se probudíš. Skoro celou noc jsi spal v klidu a jestli se divíš, ano byl jsem u tebe. Sestra mě sice vyhodila, ale já jsem si stejně našel způsob, jak se k tobě dostat. Ne, nikoho jsem nezranil ani z něj nepil krev, neboj. Sám se teď musím vyspat, ale navečer za tebou přijdu znovu, tak snad se nebudeš celý den nudit.

Chci to napsat kruci.. 
S láskou Dylan xoxo

O tři dny později. 

Všechno probíhalo takřka ve stejném duchu poslední tři dny a Sammyho už tohle dohánělo k šílenství.
Doktoři se pořád dohadovali, jak by ho měli léčit místo toho aby konali a nějak mu pomohli. Sammyho tyhle jejich dohady unavovaly. Jejich ozařování.. Způsobilo by mu vypadání vlasů a taky zvracení a stejně by mu to život prodloužilo tak o půl roku… Co tohle bylo? Poslední rok svého života by měl strávit připoutaný k lůžku v nemocnici? Ne..
„Dylane?“
„Ano, zlato?“ odpověděl okamžitě.
„Můžu po tobě něco chtít?“
„Ale jistě. Samozřejmě. Cokoliv si budeš přát, tak ti splním.“ usmál se.
„Slibuješ?“
„Proč bych to měl slibovat?“ Zamyslel se Dylan.
„No tak.. slib mi to.“ zatvářil se smutně a Dylan ihned přikývl.
„Slibuju.“
„Už tady dál nechci být. Vezmi mě prosím tě pryč. Unes mě.“