Lodní deník: Den třetí (1/2)

Přiznám se, že mě napsání téhle kapitoly stálo hodně nervů, protože jsem dost pochybovala o jejím dopsání. Další pokračování snad bude lepší.

Věnování: Sall, Šárce a Clowers :)

Frux.. :)







Ronald

Probudím se na pohodlném lehátku o několik hodin později, kdy vychází slunce. Jak zjistím, podařilo se mi vyčerpáním usnout s pivem v ruce. No bezva. Aspoň, že jsem ho neupustil a nerozlil.
Odložím plechovku a zkontroluji, jakým směrem se moje loď ubírá.
Jedu správně. Široko daleko není nic než jenom oceán. Krásný modrý oceán. Přesně tam mám namířeno. Na tváři se mi rozlije úsměv.
Usoudím, že už jsem dost daleko, a tak vypínám motor, abych nechal loď jenom se unášet na vlnách.
Rozhodnu se zapnout si muziku, protože to tíživé ticho se mi příliš nelíbí. Rozdělám si další pivo a položím se lenivě zpátky na lehátko, když si uvědomím, že bych měl odnosit věci do podpalubí, ale tak to ještě aspoň hodinku počká.

Čím víc jsem vzdálen od břehu, tak se cítím lépe. Zanechávám za sebou všechny povinnosti a věci, co bych měl dělat. Možná se někomu zdá takový útěk zbabělý, ale mně ne. Jedu si odpočinout a hlavně se odreagovat.
Vytáhnu si z chladícího boxu jedno pivo a rozdělám si ho. Pořádně si loknu studeného nápoje, což mě trošku probudí.
Čím jsem si zasloužil, že mě Jeffrey začal podvádět? Uvažuji nad tím, jestli jsem byl dobrý přítel a nebo jsem ho zanedbával. Určitě ne! Snažím se být milý a pozorný. Jsem dochvilný typ člověka. Nejsem ani příliš žárlivý, tak co jsem kruci udělal špatně?
Znovu si loknu piva. Neměl bych nad tímhle přemýšlet. Jeffrey se zachoval vůči mně hnusně. Já jsem teď na výletě a mám si užívat.

Adrian

Vyděšeně se krčím v podpalubí. Nechápu, co se to děje. Jenom jsem v klidu spal.. no vlastně moc v klidu ne, protože se mi zdály děsivé noční můry, ale to je teď vedlejší. Spal jsem na lodi, na které nikdo nebyl a teď se zdá, že někdo chodí po palubě.
Podpalubí je celkem velké a já přemýšlím, kam si zalézt, aby mě majitel lodi nenašel, až půjde sem dolů.
Podívám se pod postel, kde je několik krámů. Pokud je posunu trochu dozadu, tak se tam bez problému vmáčknu.
Zase na několik hodin usnu a probudím se až ráno.
Vůbec bych na lodi neměl být a jestli ten, co ji obývá, objeví černého pasažéra, tak si nechci představit, co se bude dít. Moc hodných lidí nebo lidí, co by si mě všímali, jsem za život nepoznal, takže předpokládám, že osoba, která nade mnou překračuje sem a tam je zlá.
Možná si mě taky nevšimne a budu přehlížený přesně jako doma.
Posmutním, ale zatřepu hlavou, abych tyhle myšlenky vyhnal z hlavy. Už jsem pryč z domova, kde mě nenáviděli, tak se tím nemusím trápit.
Spíš bych měl vymyslet, co budu dělat teď.
Majitel lodi si očividně vyjel na projížďku, aby provětral loď. Nezbývá mi tudíž nic jiného, než pouze čekat, až se vrátí do přístavu, opustí loď a já se pak nenápadně vytratím. Až se tak stane, budu pokračovat ve své cestě do neznáma.
Zakručí mi v břichu. Jo mám hlad. Jídlo, které jsem si koupil na benzínce, tak už jsem snědl. Co budu dělat teď? Něco si dát musím.
Něco mě napadne. Schovám svou tašku pod postel a tichými kroky jako myš se dostávám až ke schodišti vedoucímu na palubu. Opatrně našlapuji, aby mě nebylo slyšet.
Nakouknu hlavou ven. Nikoho nevidím.
Udělám tedy ještě dva kroky a vystoupám o dva schody víš.
Otočím hlavu a zahlédnu můstek. Line se  odtamtud příjemná hudba, která člověku hned zlepšuje náladu. Mně ovšem ne. Uvidím osobu, která leží na lehátku a má v ruce pivo. Takže majitel lodi je mladý muž.
Je zády ke mně, a tak mě nemůže spatřit, ale i tak cítím, jako by mi srdce mělo každou chvíli vyskočit z hrudi z toho strachu jaký mám.
Kde by mohl mít jídlo? Rozhlížím se, když uvidím chladící box a vedle něj velkou tašku. Tam!
Vyplížím se na palubu a na všech čtyřech lezu až k tašce, ve které doufám bude jídlo. Modlím se přitom, aby muž stále zůstával otočený na stranu, ze které mě nemůže zahlédnout, jak mu kradu zásoby.
V tašce najdu energetickou tyčinku a dvě jablka. Všechno nastrkám do kapes od mikiny.
„Kdo jsi?“ Ozve se za mnou drsný hlas.
Panebože to je on! Stojí za mnou!
Pomalu se zvedám na nohy, ale bojím se podívat se na něj.
„Co děláš na mojí lodi?“ ptá se. Vůbec ne přívětivě.
Do očí se mi derou slzy. Teď mi jistě ublíží. Ze strachu couvám dozadu, ale neuvědomím si, kde paluba končí a přepadnu přes zábradlí rovnou do vody.