Ostří (26)

Já vím, že je kapitola hodně krátká, ale chtěla jsem vám sem dát alespoň něco..
Btw. Není obetovaná

Věnování: Anetce <3





.Sebastian.

Nejsem u Lennyho.
Nikdo mě nehlídá.
Nekontroluje.
Nepřemlouvá.
Můžu se zcela svobodně rozhodnout kdy, kde a jak moc hluboko se pořežu.
S žiletkou v pravé ruce sedím na posteli a zírám na svoje ruce, které jsou pokryté desítkami jizev. Některé málo, ale jiné více viditelné. Podle toho, jak moc jsem se pořezal.… Poté stočím pohled na žiletku..
Chci tohle ještě udělat? Zamyslím se nad skutečností. Jistě, že mi pořezání se pokaždé poskytlo úlevu.  Cítil jsem se potom lépe. Takový osvobozený od všech problémů. Volný jako pták, co si létá po obloze kam chce.
Volný pták s pořezanými křídly… Takhle to být nemá.. Stal jsem se na sebepoškozování závislým. Lenny se mi snažil pomoct, ale já jeho pomoc odmítal. Ptáte se proč? Nikdo vám nemůže pomoct přestat s takovou věcí. Musíte přestat sami…
Já se právě teď rozhoduji jestli přestat a nebo znovu spatřit stékající červený pramínek mé krve.

.Frank.

Lennyho slova mě dost ranila. Pochybuji, že byla mířena na mou osobu úmyslně, ale stejně.. Opravdu jsem takový tyran? Copak můžu za to, že se mi líbí něco jiného než většině naší populaci na Zemi? Stejně jako nemůžu za svou orientaci, tak ani nemůžu za své choutky..
Vypnu si telefon a položím ho na stůl. Stejně mě nikdo důležitý neshání. Evana mám u sebe doma a nic víc ke štěstí nepotřebuji.
Pít už dneska nechci, a tak jdu raději do ložnice. Vybít si vztek na Evanovi? Ani náhodou. Podřídit si někoho se mi líbí, ale Evan.. už tak je na tom docela špatně. Nebudu ho zbytečně děsit tím co se mi líbí.
Zaposlouchám se. Pravidelně oddechuje, takže spí.
Velice tiše si zalezu k němu pod peřinu. Přitáhnu si jeho tělo co nejblíže k tomu svému a slastně zavřu oči. Přesně tohle jsem potřeboval.
 „Dobrou noc, Evane.“ Zašeptám a zavřu oči.

.Evan.

V noci nebo spíše nějak nad ránem se probudím, protože mi je příšerné horko. Nevím, zda ON nezačal třeba topit, ale teplo je vážně nesnesitelné.
Najednou si uvědomím, že to ono, co mě hřeje je hned u mě. Otevřu naplno oči a v hodně zšeřelé místnosti se dokáži rozhlédnout.
Nemusím ani zvedat hlavu nahoru, abych poznal, u koho ležím natisknutý. Stačí mi pohled na objemně formovaný hrudník, abych věděl, že je to ON.
Ještě víc, než zjištění, že ležím u něj, mě udiví, když spatřím svou ruku přehozenou přes jeho hrudník. Sám jsem ji tam jistě nedal. Pomalu ji začnu stahovat k sobě, ale JEHO ruka mě zastaví.
„Spi.“ Zamručí.
Jak můžu spát zrovna, když ležím v takové blízkosti u něj? Alespoň odsunu hlavu kousek stranou na polštář, aby se neopírala o jeho rameno..
„Nelíbí se ti být u mě?“ Zeptá se. Nedovolím sám sobě odpovědět na jeho otázku. Příliš se bojím, co by mi udělal, kdybych mu pověděl pravdu.
„Evane?“ Osloví mě jménem a já sebou přitom trhnu. Vztáhne svou ruku a pohladí mě po vlasech. „Vím, že jedno promiň nesmaže všechny věci, které jsem ti dělal, ale odpusť mi to. Byl jsem na tebe tvrdý jako na nikoho před tím. Zasloužil sis trest za to, co jsi provedl Sebastianovi, ale ne až takový. Promiň.“ Omlouvá se ON. Kousnu se do rtu, abych zadržel vzlyk. Jedno promiň všechno rozhodně nesmaže.
„Nic neřekneš?“ Povzdechne si smutně. Shodí mě ze sebe a já se ocitnu vedle něj. Stále mě však drží u sebe rukou, kterou má okolo mého pasu.
„Já bych ti chtěl říct ještě něco. Možná tomu nebudeš chtít uvěřit, ale já se do tebe zamiloval.“

.Sebastian.

Žiletka je v mé ruce stále, ale já..nedokážu se říznout, protože když pomyslím na Lennyho..Na všechnu láskou, kterou říkal, že ke mně cítí.. Nejde to.
Rozbrečím se jako malé dítě a mrsknu žiletkou o stěnu.
Totálně se složím…
Jediná světlá věc..nepořezal jsem se..