Ostří (22)

Já vím, že píšu kratičké kapitoly, ale ono to ani jinak nejde, když chci přidávat každý den, aby jste měli co číst...

Snad se vám kapitola bude líbit..

Beta: Teru

.Lenny.

Když mě Sebastian poprosí, abych mu vrátil zpátky žiletku, kterou je schopen si ublížit, kdykoliv se něco stane, tak zakroutím hlavou.
„Nevrátím ti ji, Seby.“
„Lenny prosím. Dej mi zpátky tu žiletku.“ Natahuje před sebe ruku dlaní nahoru. Opravdu čeká, že mu ji prostě vložím do rukou a budu dělat jako by nic.
„Sebastiane…“ Povzdechnu si. „Odhodil jsi ji. Povedlo se ti jí na chvíli vzdát. Jsi na dobré cestě přestat s řezáním.“
„Ne.“
„Ano. To, že jsi ji odhodil, tak něco znamená. Jsi silný a zvládneš to. Pomůžu ti s čímkoliv a ty to víš.“ Přemlouvám ho. Zastrčím si žiletku do kapsy, aby na ni neviděl.
„Já..co když to nezvládnu?“ Začne o sobě moje malé pochybovat.
„Zvládneš. Jsem tady pro tebe.“ Obejmu jej. Sebastian se ke mně silně přitiskne.
Jsem šťastný a mám radost sám ze sebe, že se mi povedlo mu nedát žiletku zpátky do rukou.
Užívám si tuhle chvilku, dokud mi nezačne zvonit mobil.
„No to si děláš srandu…“ Zavrčím. Vymotám se z objetí a podívám se na číslo volajícího. Frank.
„Kdo je to?“
„Zlato, tohle musím vzít. Běž se zatím koukat na televizi. Za chvilku za tebou přijdu.“ Vlepím mu pusu na tvář a jdu s mobilem v ruce do ložnice.
„Franku? Ahoj.“
„Ahoj, Lenny.“ Pozdraví mě. Jeho hlas zní nějak divně.
„Děje se něco? Co potřebuješ?“ Ptám se hned. Musí mi volat jedině kvůli Evanovi.
„Mám menší problém.“ Vypadne z něho.
„Jaký problém?“ Ptám se dál. Jsem napnutý jako kšandy, co mi hodlá povědět. Chvíli zůstává ticho, až si myslím, že už mi to položil, ale po chvíli se ozve znovu Frankův hlas.
„Já se do něj asi zamiloval.“
„Cože?!!“ Skoro až to slovo vykřiknu. Frank zůstává tiše a nic neříká. Přehrávám si znovu v hlavě, co mi to právě řekl. Zamiloval se. Do koho? Do Evana? Do člověka, co týral moji lásku?
„Do koho ses zamiloval?“
„Do-do něj. Do Evana.“ Souká ze sebe.
„Jak ses do něj mohl zamilovat? Měl jsem tě za profesionála.“ Naprosto ho nechápu.
„Nevím, co mám dělat.“ Hlesne pouze.
Povzdechnu si.
„Já ti mám jako poradit? Víš, že ho mám za hajzla. I když po tom, co mu děláš asi už takový hajzl nebude, ale i tak..“ Odmlčím se. „On to ví?“
„Neví.“
„Hodláš jako pokračovat v tom, co děláš nebo budeš mírnější nebo ho snad propustíš?“
„Já ho nemůžu pustit. Ani nechci.“
„Fajn. Je ti ale jasné, že on k tobě asi nechová stejné sympatie po tom, co jsi ho denně znásilňoval.“ Konstatuji.
„Já to vím.“
„Tak co budeš dělat?“
„Rozhodně mu nechci znovu ublížit.“
„Promluv si s ním, Franku.“ Unaveně si promnu oči a opět si povzdechnu. Složitější situaci jsem snad nezažil. Frank se zamiloval do svého vězně. Co vím, tak se mu nikdy nic podobného nestalo. Všichni ti kluci, co už mu prošli pod rukama, byly jenom pouhé hračky. A teď..přijde Evan a on je z něj úplně v háji.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Snaž se být milý a hodný. Já vím, asi ti to moc nejde.“
„Hej!“ Ohradí se. „I já umím být něžný. To by ses divil. Akorát se mi prostě líbí všechno trochu tvrdší no…“
„Dobře. Pak mi zavolej. Já musím jít za Sebastianem.“
„Jak se má?“ Ptá se Frank.
„Myslím, že se to začíná lepšit. Sebral jsem mu žiletku.“
„To jsem rád.“
„Jo, já taky. Zatím ahoj.“ Složím mu hovor.
Opravdu skvělé. Musím nad tím pořád přemýšlet a jako zombie jdu do obýváku.
„Co se děje?“ Ptá se Sebastian.
Zatřepu hlavou a proberu se s transu.
„Nic, nic.“ Usměji se. „Na copak se díváš broučku?“ Přisednu si k němu. Přitáhnu si ho k sobě a on se u mě stulí.
„Já nevím. Moc mě to nebaví. Půjdeme ven?“
„Chtěl bys?“
„Jo.“ Zazáří mu oči.
„V tom případě tě zvu na večeři.“

.Frank.

Nadechuji se znovu a znovu, než vstupuji do místnosti, kde je Evan. Nemůžu se vůbec uklidnit.
Nakonec vejdu.
Leží odevzdaně na zemi. Nohy má přitáhnuté skoro až k bradě a třese se.
Přistoupím k němu blíž. Tyčím se jako hora.
Zvedne ke mně pohled. Oči se mu lesknou…slzami? On brečel/brečí?
„Prosím..“ Hlesne. „Prosím, už ne.“ Vzlykne a tělo se mu roztřese ještě víc.
Zírám s otevřenou pusou.
Zlomil jsem ho. Vzdal se. Nebude vzdorovat. To mi v ten moment lítá hlavou.
Nahnu se k němu a vezmu ho do náruče. Vůbec se nebrání.
„Ššš.“ Konejším ho a odnáším pryč z té kobky. Postarám se, aby mu bylo dobře.