Ostří (21)

Dopsala jsem to asi před deseti minutami a prostě vám to sem musím hodit, tak snad jste rádi.
Já vím, tahle kapitola měla být o Frankovi a Evanovi, ale tak nějak jsem neměla náladu na násilí a trochu se to zvrtlo. Na konci přece jenom něco je z Frankova pohledu.
Myslím, že oba pohledy mají  "super" konce a mě by zajímalo, co na oba z nich říkáte.
Děkuji moc všem komentujícím :-*

Věnování: Cathy :)





.Sebastian.

Skočím do postele, jakmile se ocitnu v Lennyho ložnici.
„Zlato, počkej.“ Křičí za mnou. Doběhne do pokoje a zastaví se před postelí. Na tváři má ublížený výraz. Jako bych mu ublížil já a ne on mě.
„Víš, jaké to je, když ti někdo takhle ubližuje?“ Vzlyknu.
„Promiň mi to.“ Omlouvá se. Jde vidět, že je mu skutečně líto činu, který spravil.
„Nedokážeš si představit, jak jsem trpěl. Ublížil mi, je zlý, já to vím, ale nikdo si nezaslouží prožívat takovou bolest. Ani ta největší svině, jakou je právě Evan.“
„Sebastiane..“ Natáhne ruku ke mně, ale já ji nehodlám přijmout. Jsem příliš naštvaný, rozohněný, smutný…
„Jdi pryč.“ Odháním jej od sebe. Ať mě nechá chvíli o samotě.
„Nemůžu odejít.“
„Můžeš.“ Nevidím důvod, proč by mi prostě nemohl dát pár minut. Uklidním se, vím to, ale teď s ním vážně nedokáži mluvit.
„Ne. Něco by sis mohl udělat a to já nedopustím.“ Protestuje Lenny. Pevně si stojí za svým rozhodnutím. Nehnul by s ním ani kombajn.
Naštvaně sáhnu do kapsy, odkud vylovím žiletku. Třese se mi ruka, když se zadívám na svou nejlepší kamarádku, kterou hodlám mršit přímo proti Lennymu. Je to jako zpomalený záběr. Znamená pro mě neskutečně moc a já se jí právě vzdávám.
Napřáhnu ruku a švihnu žiletku směrem k Lennymu.
Chytne ji do rukou, protože jsem dobře mířil a nepřehodil. Nevěřícně kouká na žiletku a hned potom na mě.
„To..“
„Běž!“ Zakřičím znovu.
Lenny se pomalu otočí a odejde z pokoje. Nemá už, co by mi vzal, abych si dokázal ublížit. I když..člověk, který se řeže si najde naprosto cokoliv, aby si ulevil od bolesti. Nůž, nůžky, kousek papíru, jehlu…mám spoustu možností, kterých nehodlám využít. Ne zrovna teď…
Přitáhnu si peřinu k sobě a prsty svírám její okraje. Po tvářích mi tečou slzy.
Nechtěl jsem být na Lennyho tak hnusný. Nerad jsem na něj ošklivý, ale to, co udělal, mě zamrzelo. Měl Evana vydat policii. Šel by do vězení a tudíž by na mě nemohl. Spolu s Lennym bychom byli šťastní.
Snažím se uvažovat jako Lenny. Proč ho nechal na pospas svému perverznímu kamarádovi? Pořád mi to neleze do hlavy.
Ležím desítky minut a nakonec se rozhodnu jít za Lennym, abychom problém vyřešili. Nehodlám donekonečna před vším utíkat. Už nebudu zbabělec a slaboch.
„Lenny?“ Hlesnu.
Sedí v obývacím pokoji v naprostém tichu.
„Sebastiane, promiň.“ Jde hned ke mně a obejme mě. „Nemyslel jsem si, že to vezmeš tak zle. Dělám všechno proto, abys ty byl šťastný a tohle asi nebyl jeden z nejlepších způsobů.“ Šeptá mi do ucha mezitím, co mě k sobě pevně tiskne.
„Jenom chci vědět, proč jsi nezavolal policii a místo toho jej nechal Frankovi jako hračku?“
„Já..myslel jsem jenom na věci, které by to znamenalo pro tebe. Policie by tě musela vyslýchat, aby měli důkazy. Výslech by znamenal mluvit o všem, co s tebou Evan prováděl. Nechtěl jsem, abys znovu musel prožívat hrůzy, kdybys na to vzpomínal. Takhle mu Frank alespoň dá za vyučenou…“
On..bere na mě ohledy.
„Děkuju.“ Zavřu oči a vdechuji Lennyho opojnou vůni.
„Miluji tě zlatíčko, tak prosím promiň.“
„Taky tě miluju…vrátíš mi prosím tě žiletku?“

.Frank.

Dávám si horkou sprchu, která ze mne smývá všechno zlé. Vždycky mi to pomůže se uklidnit a hlavně se ve sprše dobře přemýšlí.
Poslední dny mě vyčerpávají až příliš. Dennodenně znásilňovat a týrat Evana už skoro týden je vážně nad moje síly. Čekal jsem, že se vzdá tak po třech maximálně čtyřech dnech a dneska už je to den osmý. Stále se drží. Samozřejmě, že už od pohledu vypadá zmučeně a zničeně, ale po tom, co s ním provádím se není čemu divit. Začíná mi docházet…Já ho vlastně nechci pustit na svobodu.
Vypnu proud horké vody ve sprše a vylezu ven. Obmotám si okolo pasu ručník a jdu k sobě do ložnice pro mobil. Musím si o tom s někým promluvit.
Vytočím Lennyho číslo. Vezme to snad až po sedmém zazvonění. Už jsem netrpělivý a nervózní.
„Franku? Ahoj.“
„Ahoj, Lenny.“
„Děje se něco? Co potřebuješ?“ Zná mě dost dobře na to, aby věděl, že nikdy nevolám jenom tak z nudy.
„Mám menší problém.“ Vyřknu konečně a skousnu si ret tak silně, až ho prokousnu a ucítím na jazyku kovovou pachuť krve.
„Jaký problém?“
„Já se do něj asi zamiloval.“ Vydechnu.