Tábor nebo noční můra? (21)

Kapitola XXI.- Zrádný plot



Adam se drží za tvář a hledí mi do očí. Je v nich hodně znát překvapení. Asi si nemyslel, že bych mu mohl vlepit facku. Sám sebe nechápu, proč jsem to udělal, ale snad proto, jak mě naštvalo jeho chování vůči Ronaldovi. Najednou mi přijde absurdní, že jsem jej takhle uhodil. Přijde mi to líto. Nechtěl jsem mu dát takovou facku. Prostě se to stalo samo.
„Adame..“ Začnu.
„Nech to plavat.“ Zamručí a promne si tvář, na které mu přistála moje facka.
„Nechtěl jsem..“ Snažím se.
„Říkám, nech to plavat.“ Přeruší mne znova. „Musíme vyrazit na cestu.“ řekne tak nějak všem. „Tobě se omlouvám.“ Prohodí k Ronaldovi a vykročí do předu. Obyčejné promiň, ale myslím, že i to Ronalda potěšilo.
Podíváme se s Ronaldem na sebe a vyrazíme za Adamem. Nedržíme se s Ronaldem nějak blízko u sebe, ale oba se snažíme neztratit Adama z dohledu. Nechtěl bych se v takové tmě ztratit v lese a zůstat sám. Cestu ven bych našel jen ztěží.
Netrvá dlouho a dojdeme k plotu, co ohraničuje tábor. Je docela daleko od hlavní budovy a chatek. Plot je asi dva metry vysoký a táhne se, kam až oko v té tmě dohlédne. Cestu přes něj si asi moc nevybereme. Na vrchu má ostnatý drát.
„Jak se přes to dostaneme?“ Otevřu pusu dokořán, když se na to před námi podívám.
„Jednoduše.“ Adam si vysvleče mikinu a přehodí ji přes ostnatý drát. Vyhoupne se nahoru a lehce přeleze. Seskočí dolů a kouká na nás skrze plot.
„Tak polezte.“ Vyzve nás Adam.
„Pomůžeš mi, Ronalde?“ Skousnu si nervózně ret.
„Jasně.“ Chytí mě za boky a vyzdvihne do vzduchu.
„Zrovna takhle jsem to nemyslel.“ Protočím oči. Stačila by stolička, abych se nahoře mohl chytit. No učiním tak i v této poloze.
No na vrchu se seknu. Nemůžu seskočit.
„Jeremy? No tak skákej!“ šeptá mi Adam.
„Nemůžu. Nejde to.“ Kroutím hlavou. Projeví se můj strach z výšek. Není to tak vysoko, ale stejně se bojím.
„Chytím tě.“ Přemlouvá mě Adam.
„Asi jako minule, co?“ Zasměju se a trošku se mi podaří uvolnit křečovité sevření. Trochu problém je, že jsem se držel v místě, kde nebyla mikina, takže mám rozpíchané ruce. Při tom strachu si však tu bolest neuvědomuji.
„Jeremy, věř mi a skoč.“ Vybízí mě.
„Bojím se. Víš, že se bojím.“ Ruce se mi třesou pod návalem stresu. Myslel jsem si, že to nic nebude a já to hravě zvládnu, ale opak je pravdou. Zase jsem se přecenil.
„Já vím, ale musíš skočit.“ Přemlouvá mě stále. Nastavuje ruce.
„Fajn.“ Pevně stisknu víčka a skočím do prázdna. Čekám tvrdý dopad, přinejhorším zlomení vazu či něco tomu podobného. Nic takového však neucítím. Dostanu možná tak luxusní polibek na rty.
„Říkal jsem, že mi máš věřit.“ poví mi Adam poté, co se odtrhne od mých rtů. Stále mě drží v náruči. Nemůžu říct: Kdybys mě pustil na zem, tak mi bude příjemněji, protože tak to není. V jeho náruči se cítím více, než dobře.
„Hele a co já? Mě chytneš taky?“ rýpne si Ronald, který už sedí na mikině.
„Ne. Ty nejsi takový jako tady moje láska.“ Dá mi letmý polibek na nos a já se po tmě začervenám. Těší mě, jak si mě přivlastňuje a dává najevo, že jsem jeho i tady před Ronaldem. Jednoduše z toho mám radost.
„Fajn.“ Zabručí Ronald a seskočí vedle nás.
Adam mě postaví na nohy a vezme za ruku.
„Au.“ Syknu.
„Co máš s rukama?“
„Poranil jsem si je o ten plot.“ Prozradím mu. Prozkoumá je pod měsíčním svitem.
„To mě mrzí.“ řekne a jde zpátky k plotu. Vyskočí a strhne dolů mikinu. Kousek, co se odtrhl na vrchu zůstane. Adam se tím však nějak nezatěžuje a ještě z ní utrhne dva tenké pásky.
„Ukaž ty ruce.“ Nastavím je před něj a on mi je obváže. „Je to lepší?“ Zeptá se po dokončení své práce.
„Mnohem.“ Obejmu ho.
„Muchlovat se můžete, až budeme sedět někde v autobuse nebo vlaku. Teď je to ještě docela nebezpečné tady takhle postávat.“
„Je nám to jasné. Už jdeme.“ Protočí Adam oči a vede nás do předu.
Porost stromů je čím dál tím řidší.
Dostaneme se až k silnici, po které zrovna žádné auta nejedou. Zařadíme se na kraj silnice a jdeme po správné straně.
„Máte vůbec někdo nějaké peníze? Když jsme se vydali na takovouhle výpravu?“ Zeptám se a zívnu s pusou dokořán.
„Jop.“ Adam sáhne do zadní kapsy kalhot, rozepne peněženku a vytáhne zlatou platební kartu. „Tuhle mám od otce.“
„Vaši ti dali kreditku?“ Vykulím oči. O tom si já můžu nechat jen zdát. Když jsem vyrukoval před mámou s tím, že bych si chtěl pořídit platební kartu, tak jenom prohodila, k čemu by mi byla.
„No dali..Otec ji moc nepoužíval, tak jsem si ji přivlastnil. Je na ní docela dost peněz, které klidně můžeme využít, protože za ním je to docela daleko a pochybuju,  že zrovna vám dvěma se bude chtít nocovat někde venku.“ Zazubí se při poslední větě.
„To máš pravdu.“ řekneme unisono já i Ronald. Všichni se tomu zasmějeme a pokračujeme v cestě.
„Jak daleko je to do nejbližšího města?“ Nevydržím to po hodině a musím se zeptat.
„Asi tak ještě hodinku pěšky.“
„Kriste, jsem unavený a nejradši bych spal, ale chtěl jsem s vámi, tak to nějak přežiju.“
„Vezmu tě jestli chceš.“ Nabídne se Adam.
„To je v pohodě. Nějak to zvládnu.“ No on mě nenechá. I přes moje protesty mě vezme do náruče. Schoulím si k němu hlavu. Mám v plánu zůstat vzhůru a poslouchat jestli si ti dva začnou mezi sebou něco vykládat, ale nakonec se na to vykašlu a ponořím se do říše snů Adamovi na rukou.