Mafie (5)

Kapitola 5



„Myslíš, že by se ti chtělo dneska vyrazit ven?“  ptal se Gabriel Cartera po dalším týdnu stráveném doma.
„Já musím tam, kde budeš ty, takže nezáleží na tom, jestli chci nebo ne, ale když se ptáš, tak ano. Rád bych vyrazil někam ven.“ Usmál se Carter.
„Tak dobře. Půjdeme do kina, mm? Chodíš rád do kina?“ zjišťoval Gabriel. Od toho, co si řekli, že budou přáteli, tak se vyptával snad na všechno a Carter mu vždy s úsměvem odpověděl.
„Nevadí mi to.“
„Zapni můj notebook a podívej se, co dneska dávají. Nechci tam chodit zbytečně, kdyby hráli nějakou blbost.“ Říkal při žvýkání večeře Gabriel.
„Dobře.“ Zasmál se Carter. Uvolňující bylo, že už s ním mluvil. Nesnesl by ty příkazy, i když to chtěl vyzkoušet jako metodu. Nerad se někomu podřizoval. Tomuhle mladíkovi by se možná i podřídil, ale v naprosto jiných věcech.
„Jediné, co přijatelného dávají, je horor. Asi nesleduješ horory, že?“
„Ty jo?“ povyskočil radostně Gabriel. „S Larrym..“ trochu se sekl, ale dopověděl to. „.. jsme je sledovali snad každou volnou chvíli. Jiný žánr filmů asi ani neznal.“  Usmál se smutně při té vzpomínce.
„Takže na to chceš jít?“
„Že váháš.“ Šťouchl Carterovi do ramene. Ten uhnul, jakože ho to strašně zasáhlo, přitom skoro ani nepocítil, že do něj ten prcek bouchnul.  Holt byl o hodně větší a silnější než Gabriel.
„Odnesu to do kuchyně, obleču se a můžeme vyrazit.“ Zavýskl jako malé dítě. Už se na ten horor neskutečně těšil.
Talíř odnesl hospodyni.
„Chutnalo ti?“ zeptala se nad vyluxovaným nádobím a odpověď jí byla jasná. Měla radost, že Gabriel znovu jedl. Už tak z něj byla tyčka. Ještě aby přestal jíst po tom, co Larryho zabili.
„Bylo to moc dobré, Lucille.“ Poděkoval hospodyni s blonďatými kudrnami. Pracovala u nich už od.. no, když se narodil, tak už tu byla. Nevěděl přesně, jak dlouho tady pracovala, ale bylo to asi tak nějak od doby kamenné. Vždycky si tím z ní dělal srandu.
Cestou zpátky do pokoje šel kolem otcovy pracovny a on zrovna vyšel.
„Synu.“ Pokynul mu hlavou muž s hnědými prořídlými vlasy a hnědými kukadly. Jeho otec. Mafián.
„Ahoj, tati.“ Usmál se letmo.
„Vede se ti dobře s novým bodyguardem?“ postřapatil svému synu vlasy. Snažil se mu vybrat toho nejlepšího bodyguarda. Cartera doporučil jeden jeho člověk. Dal na něj a zatím s Carterem žádné problémy nebyly. To je jenom dobře. Věděl, že se jeho syn se ztrátou Larryho vyrovnává těžko, a proto našel někoho ne moc staršího, než je on. Chtěl, aby Gabriel zapomněl a žil dál.
„Jo. Zrovna jdeme do kina na horor.“ Svěřil se mu.
„To je skvělé. Užijte si to a dávej na sebe pozor.“ Řekl už vážněji.
„Neboj se.“ Právě, že se bál.
Gabriel se rozloučil s otcem a konečně přišel do pokoje. Carter zrovna vypínal jeho notebook, a když jej uviděl přijít, nervózně se usmál.
„Mám jít, když se budeš převlékat?“ otázal se a doufal, že ho pryč nepošle, protože sledovat jeho skoro nahé tělo.. mm. I když neměl vypracované svaly, tak měla jeho bledá pokožka něco do sebe.
„Už jsem ti říkal, že mi to nevadí.“ Zahučel s hlavou zabořenou do šatní skříně. Vytáhl černomodrou kostkovanou košili a upnuté džíny. Přehodil věci, které měl v úmyslu si na sebe obléct, přes židli. Přetáhl si přes hlavu tričko.
Carter se nadechl a v prstech drtil pokrývku na posteli tak, aby to Gabriel nemohl spatřit. Následoval výhled na jeho rozkošné pozadí, když se vysvlékl jenom do trenek. Nikdy tolik po nikom netoužil, jako právě teď po Gabrielovi. Kdo by řekl, že tomu prckovi, co měří 165 cm, je dvacet let. Podle Cartera si na sebe Gabriel až příliš rychle oblékl tu kostkovanou košili a světle modré džíny. Byly tak hezky upnuté a znázorňovaly ten nádherný zadek. To, že po něm touží, si přiznal teprve včera.
Moc dobře věděl.. tenhle vztah nemá budoucnost. On a Gabriel spolu nikdy nebudou.
Věděl to, ale mohl hodně věcí.
Mohl se dívat.
Mohl toužit.
Mohl snít.
Mohl mít erotické sny, ve kterých by vystupoval.
Mohl ho špehovat nahého ve sprše.
Mohl sledovat jeho ladné pohyby.
Mohl vidět, jak usíná a jak má přitom roztomile pootevřené červené rty.
Mohl.. mohl s ním jít do kina na horor.
Doufal, že se bojí, aby se ho držel za ruku nebo se k němu možná i nesměle přitulil. Byly to zvrhlé a hanebné myšlenky obzvlášť, když měl plnit úkol. Byla to prvořadost to ano, ale hned potom následoval Gabriel. Bál se, že až svůj úkol dovede do konce, tak on jej pak zavrhne. Bude muset něco vymyslet.
„Hej Cartere.“ Zamával mu rukou před obličejem Gabriel. „Nad čím přemýšlíš?“
„Co?“ odkašlal si. „Eh.. Nad ničím.“
„Viděl jsem ten zamyšlený výraz, ale když chceš, nechej si to tedy pro sebe.“ Vyplázl Gabriel svůj jistě hbitý a šikovný jazýček.
„Jdeme nebo začnou promítat bez nás. Nechci přijít o to nejlepší.“ Pokusil se Gabriel vytáhnout Cartera z postele, ale moc mu to nevyšlo. Mohl se chytit jeho ruky, zapřít a naklonit nad zem, ale jeho by stejně nezvedl.
„Pusť se, nebo až se zvednu, tak spadneš.“ Upozornil jej. Gabriel přestal vyvádět vylomeniny a pustil se. Ze stolu sebral svůj telefon a strčil si ho do kapsy.
Natáhnul se pro klíče od auta, ale pak jej napadlo. „Řídíš asi ty, že?“
„Kdo jiný?“ opáčil Carter na otázku otázkou. Od šéfa měl jasné příkazy nenechat Gabriela řídit, i když to zjevně uměl.
S povzdechem hodil Carterovi klíčky a ten je jednou rukou chytil.
Nasedli do černého BMW, které otci vyrobili přesně na zakázku podle jeho přání. Kouřová neprůstřelná skla a černomodrá barva laku. Taková auta nikde neprodávají, a proto taky nebylo zrovna nejlevnější.
Nejeli moc rychle. Dodržovali silniční předpisy. Nikdo z nich nestál o to, aby je stavěla policie. Otec sice měl takové kontakty, že by mohl některé policisty podplatit, aby ty záznamy vymazali, ale bylo to zbytečné. Přece nikam nespěchali, tak nač jet po městě stovkou?!
Gabriel měl rád hudbu, a tak v autě naladil svou nejoblíbenější stanici. Nastavil hlasitost dost nahlas a dal se do zpívání spolu se zpívajícím. Carter se jenom usmíval a věnoval se řízení. Naštěstí Gabriel nezpíval falešně, takže mu ten zpěv zakazovat nemusel.
Zaparkovali kousek od kina. Carter vystoupil a ihned obhlídl terén, zda někde nevidí něco podezřelého. Když si usmyslel, že asi ne, tak Gabrielovi otevřel dveře od auta. Ke vchodu to měli kousek, ale i tak jej z velké části svým tělem zakrýval.
„Co si asi ti lidi budou myslet, když se na mě takhle budeš lepit?“  Zasyčel Gabriel.
„Že jsme partneři?“ Zkusil si tipnout a vysloužil si tím jenom další šťouchnutí.
„Promiň, ale je to moje práce. Musím tě hlídat.“
„Já ti to neberu. Jen mě hlídej trochu s odstupem, jo?“ poprosil.
„Ok.“ Poodstoupil si, aby tím Gabrielovi udělil trochu víc životního prostoru než doteď.
Koupili si lístky na horor a šli se usadit na svá místa.