Kapitola III.

Tak jsem napsala další kapitolu, která je maličko delší než bývá ale já jsem ráda a vy snad taky. Budu se snažit je psát delší :) 

Snažím se psát za každou postavu, jak si můžete všimnout a doufám, že to pro vás není problém. 

Užijte si díl, já jdu pracovat na pokračování. 

Frux 

Rick

Konečně se dočkal dvou hodin ráno. Už byl docela unavený a oči se mu klížily, ale odhodlaně čekal na pohledného barmana.

„Tak jsi to nevzdal.“ ozvalo se za ním.

Rick sebou trhl, otočil se a uviděl barmana, který už na sobě měl tričko. Jaká škoda. Ne že by mu to s tričkem neslušelo, ale bez trička se jeho svaly skvěle vyjímaly.

„Nevzdal.“ zahlaholil.

„To jsem rád.“ usmál se mladík od ucha k uchu, evidentně šťastný jeho přítomností.

„Mimochodem, jmenuju se Rick.“ podal mu ruku.

„Angel.“ představil se.

„Zajímavé, hodí se k tobě.“ pokýval hlavou. Blonďaté vlasy s kudrlinkami, atletická postava a pěkný úsměv. Opravdu na první pohled se zdál jako anděl.

„Musím se přiznat, že jsi první, kdo to říká. Většina mého okolí mě považuje spíše za ďábla,“ nebezpečně se mu zablýsklo v očích, ale Rick tomu nevěnoval pozornost.

„Tak pojď, andílku. Skočíme se někam najíst.“ popadl ho za ruku a odváděl z klubu ven do teplé noci.

Nechal Angela, aby vybral restauraci, do které rád chodí a nebo ví, že v ní vaří jídlo, které mu chutná. Zhola nic o něm nevěděl, a tak ho nechtěl tahat do restaurace zaměřené na indické jídlo, když by ho třeba nejedl. Jemu samému bylo jedno, kde se najedí, jelikož nebyl vybíravý a jedl téměř všechno jak ho naučila jeho matka.

Přijeli taxíkem k nonstop restauraci, kde podle Angelových slov dělali výborné burgery.

Objednali si u ospalé servírky jídlo a mezitím, co čekali, mu Rick povídal o tom, že pracuje jako ochranka v jednom lepším podniku v centru města se svým nejlepším kámošem Calem. Taky mu povídal o jejich čtyřčlenné partě, se kterou udržoval už dlouho vřelé přátelské vztahy.

O Angelovi se dozvěděl jen pár neurčitých faktů, které mu mnoho informací neposkytly. Jakoby se schválně vyhýbal osobním otázkám a vždycky nějakým zázrakem vykličkoval z odpovědi.

„Jsi trochu tajemný, Angele.“

„Já vím, ale známe se sotva pár hodin, tak nepočítej s tím, že hned budu jako otevřená kniha, ve které si všechno přečteš.“ vyplázl jazyk.

 „Nepočítám, jen…“

„Mám rád svoje soukromí a ocenil bych, kdybys to pochopil.“ řekl chladně. Z tváře mu zmizel úsměv a už vůbec nevypadal jako ten usměvavý anděl.

„Nechám toho.“

„Děkuju.“ rozzářil se opět. Chvilku jedli mlčky a každý si hleděli svého burgeru. Rick se cítil docela nepříjemně, když s ním najednou Angel nekomunikoval a uvažoval jestli má vůbec smysl tady být. Nechtěl ho naštvat, ani urazit. Zase pohnojil rande jako vždy.  

„Kam zajdeme příště?“

„Zajdeme?“ Rick zvedl udiveně hlavu od talíře.  

„Nechceš?“

„Chci, samozřejmě,“ Jenom se mu zdálo, že o jeho pozornost už nestojí, proto byl tak překvapený, kdy najednou změnil názor. „Jen se mi zdáš maličko nedosažitelný.“ skousl si ret.

Angel natáhl ruku a propletl si s ním prsty.

„Opravdu? Mně přijde, že jsem blízko dostatečně.“ Pod stolem přejel rukou po jeho stehně od kolena výš a Rick skoro vzdychl, jak se mu tohle letmé dotýkání líbilo.

„Ani nevíš, jak rád bych tě teď odtáhl na záchody a pořádně tě tam ohnul.“ zavrčel vzrušeně.

„Záchody by byly celkem nepohodlné, takže jdeme ke mně.“ Vytáhl z kapsy pár bankovek, pohodil je na stůl a nechal se Angelem odtáhnout ven.

Jim

Dost nutně potřeboval pár paralenů a dalších několik hodin spánku, neboť mu hlava třeštila jako pominutá. Příště si odepře tolik alkoholu. Zjevně už mu nedělá dobře takhle se opíjet. Nejspíš z puberty vyrostl.

Neochotně se vyhrabal z postele a chvilku balancoval, než našel rovnováhu. Sebral ze židle tepláky, triko, mikinu a vše navlékl na sebe. Do žádných riflí se cpát nemínil, když mu nebylo dobře.

Zamkl byt, otočil se a… „Do prdele,“ srazil se s někým na chodbě.

„Panebože, jste v pořádku?“  zeptal se vyděšený hlas.

„Asi sem umřel.“ párkrát jsem zamrkal a zíral na mladíka stojícího nade mnou. Zřejmě anděl, který si pro něj přišel. Ano, určitě. Je mrtvý a teď půjde do nebe.

„Neumřel. Jenom jsem do vás narazil a vysypal si nákup,“ zasmál se. „Je mi to vážně líto. Zamyslel jsem se a…“

„V pořádku, nezlobím se.“ přerušil ho Jim a posbíral se ze země. Myslel, že se v pohodě drží na nohou, ale zatočila se mu hlava, praštil se o stěnu a s černí před očima se opět zřítil k zemi.

„Díky bohu! Už jsem myslel, že je po vás.“ popadl se mladík za srdce.  

„Kde to jsem?“ zamrkal. Nemohl se zorientovat. Rozhlížel se po nově zařízeném bytě, který na první pohled vypadal útulně.

„U mě v bytě. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem vás odnesl k sobě do obýváku a dal vám mražený hrášek na tu bouli na hlavě.“ Sáhl si rukou na hlavu, kde opravdu leželo něco zmraženého zabaleného v utěrce.

„Děkuju.“ Usmál se. Někdo hodně zlý by ho nechal ležet na chodbě, ale tenhle kluk ho vzal k sobě do bytu, aby se o něj postaral. Udělal si u něj velké plus.

„Není za co. Můžu za to já, jsem nešika.“ rozhodil rukama.

„Asi už půjdu zpátky domů.“ prohodil Jim. Nehodlal neznámého otravovat déle než musel. Beztak už způsobil potíží víc než dost.

„Můžu pro vás něco udělat?“ zajímal se.

„Jo přestaň mi vykat a pokud máš mohl bys mi nabídnout paralen. Pro ten jsem měl namířeno, …“

„Jsem Luke a paralen mám.“ zasmál se.

„Fajn, tak…“

„Nezvedej se. Mohla by se ti zatočit hlava.“ zarazil ho Luke.

„Jsi doktor nebo co?“ pokrčil obočí.

„Vlastně ano.“ zčervenal.

„O bože to je trapas.“ překryl si rukou oči a dělal, že neexistuje. Skončil v bytě u milého doktůrka Luka, který bydlí naproti. Tohle by se přece mohlo zvrhnout v něco hezkého, když už na sebe měli takové štěstí. Zřejmě osud.

Luke ho vyrušil z jeho myšlenek. „Máš někoho komu můžu zavolat? Neměl bys asi být sám potom, co ses tak ošklivě uhodil.“

„Calovi. Můžu si půjčit mobil?“

Cal

Krásně se mu snilo o nějakém chlapci, který byl uvězněn pod ním a on si mohl vychutnávat moc, kterou nad ním měl. Zrovna když se schylovalo k tomu nejlepšímu, tak začal vyzvánět telefon a vytrhl ho ze snu. Nějaký idiot mu narušoval spánek. Ještě ke všemu neznámé číslo… Co když se něco stalo? Rozhodl se hovor přijmout, aby pak náhodou nelitoval své mrzutosti po probuzení.

„Ano?“

„Cale? To jsem já Jim. Potřebuju, abys přišel.“ Vybalil na něho jeho kamarád.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se automaticky. Nevolal by, kdyby se něco nestalo.

„Jak se to vezme..“

„Už jedu.“

„Jsem naproti u svého souseda. 3B, tak pak zazvoň, díky.“ S tím mu hovor položil.

Cal na sebe hodil kalhoty, triko a koženou bundu. Do zadní kapsy kalhot si hodil peněženku a vystřelil z bytu. Stopnul si první taxi a během deseti minut dorazil do domu, ve kterém Jim bydlel.

Zajímalo ho, co ten blbeček zase vyvedl. Stávalo se docela často, že volal právě jemu a ne třeba ostatním klukům. Považoval tohle privilegium za dobré a hřálo ho u srdce, že si při potížích vzpomněl Jim zrovna na ně.

Zaklepal na 3B a během chviličky mu otevřel celkem pohledný, lehce zarostlý mladý muž.

„Jsem Cal.“ představil se.

„Luke.“

„Co se stalo?“ protáhl se do bytu bez vyzvání. Luke to mohl považovat za nevychovanost, ale tak se Cal choval normálně. Kluci už na jeho chování byli naštěstí zvyklí a ani nevnímali, co dělá.

„Myslím,že má lehký otřes mozku. Asi by bylo dobré, kdyby někdo pár hodin dohlédl na jeho stav, kdyby mu náhodou bylo špatně.“

„Dobře. Dlužíš mi oběd kámo.“ zazubil se.

„Fajn, ale teď mi prosím pomoz.“ posadil se a už se zvedal, když ho Cal vzal do náručí.

„V pohodě, mám tě.“ V jeho rukou se Jim zdál jako lehké peříčko. Podle jeho pohledu poznal, že se mu nelíbí být nošen, ale to Cala nezajímalo. Když mu nebylo dobře, hodlal se postarat, aby bylo.

„Děkuji za všechno, Luku,“ usmál se Jim. „Teď už to zvládnu.“

„Jo jasně. Bylo mi potěšením a snad se brzo uvidíme za daleko příjemnějších okolností.“

Zabouchl za nimi dveře a kluci se ocitli sami na chodbě.  

„Co jsi vyváděl?“ zabručel Cal.

„To on!“ protestoval Jim. Zjevně se k seznámí s Lukem vázal zajímavý příběh a Cal se těšil, až si ho celý vyslechne.

„Jasně. Přiznej si, že jsi nemehlo.“ protočil panenky.

„Nesnáším tě.“ zamračil se a hodil po něm polštář.

„Jasně, a proto jsi mi zavolal po kalbě o půl deváté ráno. Být to někdo  jiný, je po něm.“