Chapter 4

Další kapitolka vlka :) 

Věnování: Kate Kr (snad se ti bude líbit ten uhryznutý konec) 

Frux

Angelina

„Tohle, že je on?! Vždyť je to ještě dítě!“ nemohla uvěřit vlastním očím. Podívala se na průměrně vysokého chlapce s hnědými vlasy. Nezdál se být od pohledu nějak zvlášť mlaďounký, ale nemohlo mu být víc, než osmnáct let.

„Uklidni se, Angelino. Mám takový dojem, že ho děsíš.“ podotkl její bratr.

Angelina se třikrát nadechla, aby se tedy uklidnila.

„Promiň. Jen..jen nevím, co mám dělat. Nikdy sem se nedostala do podobné situace a moc dobře víš, jaké následky by to mělo, kdyby se někdo..“

„Nikdo se o něm nedozví, pokud si neotevřeš tu svou nevymáchanou hubu.“ Přerušil ji hrubě Derek.

„Neotevřu.“ Zakabonila se. Sice to bylo proti pravidlům, ale na ty se hodlala kvůli Derekovi zvysoka vykašlat. Byl její jediná rodinu a nemohla si dovolit o něj přijít. 

„To jsem rád.“

„Měli bychom si s ním promluvit.“ prohodila Angelina směrem k bráškovi.

Chlapec totiž stále zkoprněle stál a koukal na Dereka jako na zjevení.

Stiles

 „Jak se jmenuješ?“ zeptal se kluk, co se před chvilkou přeměnil z člověka vlka na člověka. Přece ale.. muselo se mu to zdát..

„Stiles..“ zašeptal sotva slyšitelně.

„Já jsem Derek.“ podal mu ruku. Stiles na moment zaváhal, ale nakonec mu ruku stiskl. Setkali se očima.. Derekovy oči byly stejně zbarvené jako oči vlka.

Nemožné.

„Tohle je moje sestra Angelina.“ ukázal na blondýnu.

„Těší mě.“ řekl, ale moc upřímně to nemyslel.

„Takže...vysvětlím ti okolnosti toho, co tě v příštích čtyřech týdnech čeká, než znovu nastane úplněk a ty se poprvé přeměníš ve vlka.“  vychrlila ze sebe žena.

„Cože? Já se v nic takového měnit nebudu.“

„Ale ano, budeš, protože tě můj bratříček kousl.

 „Vymýšlíš si.“ zakroutil hlavou.

Proč se mu snažila namluvit zcela nereálnou věc?

„Ach bože, ty pohádky o tom, že se za úplňku přeměňují vlkodlaci jsou pravdivé. Tebe Derek kousl, takže se o příštím úplňku proměníš taky.“ na okamžik se odmlčela a pak pokračovala. „Pokud ovšem nezemřeš, což je dost pravděpodobné, když nemáš vlčí gen.“

Stiles nehodlal dál poslouchat její rádoby řeči.

Otočil se a utíkal zpátky do lesa, odkud přišel.

Derek

„Tak to se ti povedlo. V prvních pár větách mu řekneš, že se promění ve vlka, čemuž nevěří a taky, že nejspíš umře. Sestřičko k dokonalosti máš opravdu daleko.“ postěžoval si Derek.

„A co jsem mu asi měla říct? Že všechno bude v pořádku?“

„Ano, protože přesně tohle si přál slyšet.“

„Tak si s ním zkus mluvit sám ty chytráku.“

„Fajn.“ souhlasil. „Ty běž dovnitř, odpočiň si a já půjdu za ním.“

„Hlavně se  nepřeměňuj ve vlka.“

„Neboj. Nehodlám ho děsit jako ty.“

„Táhni už.“ sykla.

Derek se usmál a rozešel se za Stilesem.

Někdy opravdu nesnášel Angeličinu zbrklost.

V hlavě přemítal, jak by asi měl začít s rozhovorem, až chlapce dožene.

Slyšel v dálce dusot jeho nohou, jak běžel, ale zdálo se, že postupně zpomaluje, což bylo dobré znamení.

Přidal do kroku a za chvíli už uviděl jeho záda.

Seděl na spadlém stromu s hlavou složenou v dlaních a plakal.

Derek se posadil vedle něj a přitáhl ho k sobě.

„Nevím, co říct, abych tě uchlácholil. Zřejmě teď nechceš slyšet nic.“ promluvil něžně a pohladil Stilese po zádech.

Překvapilo ho, že se neodtáhl a nechal se konejšit.

Ještě chvíli nechávala hlavu položenou na Derekových nohou, než odezněly slzy. Poté se chlapec odtáhl a o kousek odsedl.

„Tohle jsi nemusel.“

„Potřeboval jsi obejmout.“

„Ne.“

„Ale ano.“ nedal se Derek.

„Fajn, tak máš pravdu. Neznamená to, že jsem slaboch.“

„To jsem taky netvrdil.“ Ohradil se. „Slzy přece neznamenají slabost. Nikdo není z kamene a kdybys neprojevil své emoce, tak bych si myslel, že jsi divný.“

„Díky.“ řekl pouze a odmlčel se.

Podíval se na Stilese, který upíral pohled někde mezi jehličnaté stromy.

„Chceš si popovídat o tom, co říkala Angelina?“

„Já nevím.“

„Budu tady s tebou sedět, jak dlouho bude potřeba. Dej si na čas a promysli si v hlavě, na co se chceš zeptat. Na všechno ti zcela pravdivě odpovím. Přísahám.“ Zvedl dva prsty ve znamení příslibu.

Stiles se slabě usmál jako by ho jeho slova potěšila. Kdo by si pomyslel, že bude umět tak skvěle řečnit. S tímhle se pak musel pochlubit Angelině. Oproti němu své podání informací naprosto nezvládla.

Po pár minutách se Stiles nadechl.

„Nechci tě zdržovat, takže se budu ptát.“

„Nezdržuješ.“

„Fajn. Už mě konečně nechej mluvit.“ postěžoval si Stiles. „Ty…skutečně se přeměňuješ za úplňku ve vlka?“

„Ano. Za úplňku se tomu nikdo z naší rasy nevyhne. Dokážu se ale přeměňovat, kdykoli se mi zachce. Kdybych chtěl, přeměním se třeba tady před tebou, ale nechci tě znovu vyděsit, takže to neudělám.“

„Dobře. Děkuju.“

„Další otázky?“

„Jak to, že se moje kousnutí přes noc zahojilo?“

„Vlci se dokážou sami a rychle léčit. Jelikož jsem tě kousl, tak se ti v těle rozšířila jistá látka, která tohle způsobila. V příštích několika týdnech, než nastane úplněk se ti taky může zlepšit zrak, sluch nebo čich.“

„Aha.“ pronesl zaraženě.

„Nevěříš mi, že?“

„Já..nevím, co si mám o tom myslet. Vlkodlaci žijí jenom v pohádkách a ne ve skutečném světě společně s lidmi.“

Derek se musel usmát. Příběhy o vlkodlacích totiž začali vypouštět sami vlkodlaci už před několika stoletími. Tolik let se jim podařilo prožít v podobě mýtu, aniž by lidé přišli na jejich existenci.

Stiles

Nevěřil, že se stane vlkodlakem a ani nevěřil, že by umřel u nějaké „přeměny“, jak povídala Angelina.

Sice považoval za zvláštní, když se mu zahojilo rameno..ale to přece ještě neznamenalo, že bude jako oni.

Odpoutal se od takových myšlenek a díval se na Dereka, jak se usmíval. Nevystrkoval zuby, ale koutky úst, které se zvedaly mu kouzlily takový nádherný úsměv…

„Copak Stilesi?“ zeptal se Derek. Zřejmě si všiml jeho hladového pohledu, které upíral na jeho rty.

Nemohl si pomoct. Zase cítil ten neochvějný pocit spojení, jako když se na sebe dívali z okna, když byl Stiles doma a vlk dole u lesa.

Nedokázal ovládat svou ruku, které se vztáhla k Derekově tváři a zůstala na ní. Nedokázal ovládat celé tělo, které se přiblížilo k Derekovi a nedokázal ovládat ani své myšlenky, které se motaly okolo něj.

„Stilesi..“ zašeptal Derek. Díval se mu zpříma do očí a snažil se v nich zřejmě něco vyčíst. Stiles ale jako by byl v transu.

Nahnul se a jemně se dotkl svými rty Derikových rtů. V životě nezažil takový letmý polibek, u kterého by tolik něco cítil, jako právě teď. Nechtěl však zůstat u nějakého oťukávání, a tak se mu na rty vrhl velmi náruživě.

Derek

Nechápal, jak se od pláče dostali k líbání, ale nebránil se. Normálně by nějak protestoval, ale teď jako by mu veškeré tyhle věci byly fuk…

Po chvíli začal přemýšlet nad tím, že je asi něco špatně.

Silou vůle se přiměl odtrhnout od Stilese, i když ho to stálo hodně přemáhání.

„Stilesi, tohle bys asi neměl dělat.“ odkašlal se Derek.

Chlapec se chytil za ústa.

„Omlouvám se! Nevím, co mě to popadlo.. Byl jsem blízko tebe a najednou jsem chtěl…“ Nedořekl vše.

„Ale ne!“ vykřikl Derek.

„Co se děje?“ 

„Coniungentes.“ vydechl Derek.

„Co to znamená?“