čtvrtek 26. června 2014

Kapitola XIII. - Chci odejít


Zdravím, 
jelikož stále více čtu, tak se ke psaní nějak nemám, ale napsala sem vám kapitolku, protože sem se nějak donutila. Nevím, kdy zas něco přibude.. :) 

Frux




Sammy  

„Co to povídáš?“
„Vezmi mě odtud pryč.“ zaprosil Sammy.
„Nemůžu tě přece odnést z nemocnice, Sammy! Ty se musíš léčit a uzdravit se.“  Protestoval Dylan. Zjevně mu ještě nedocházelo, co jeho nemoc opravdu znamená. Snažil se o tom se Sammym mluvit, ale ten se řeči o rakovině vyhýbal. Nechtěl myslet na to, že umře.
„Proč bych měl?“
„Třeba kvůli mně?“ Vypadlo z Dylana okamžitě. Sammy pootevřel ústa, ale hned je zase zavřel.
Dylanovi na něm záleželo. Dlouho nic takového nepociťoval. Ve svém životě doposud skutečnou lásku nepoznal. Dylan by se měl obrátit zády, odejít a zapomenout, že vůbec Sammyho kdy potkal, takhle si to myslel. Nebyla šance uzdravení a mít rád někoho, kdo umírá.. Sammy tomu příliš nerozumněl.
„I kdybych se chtěl uzdravit kvůli tobě, tak to nejde.. nemůžu se uzdravit. Doktor to řekl jasně.“
Sammy si položil hlavu zpátky na polštář a pevně stiskl víčka k sobě. Co když se mu všechno jenom zdálo a celé tohle je hloupá noční můra, ze které se nakonec probere? Ve skutečnosti není nemocný, ale je zdravý a plný života.. Kéž by.
Otevřel oči a zadíval se na Dylana, který stále seděl u něj na lůžku. Nebyl to sen..
„Nikdy nevíš, co se doktorům..“
„Nech toho, Dylane. Jdi pryč, prosím.“ Odvrátil Sammy pohled stranou, aby se na upíra nemusel dívat. Zbožňoval jeho pohledy, ale teď.. potřeboval být chvilku sám.
„To myslíš, vážně?“ ptal se ublíženě Dylan.
„Ano.“
Sammymu se do očí draly slzy. Proč mu nemohl splnit jedno hloupé přání? Kdo by chtěl umřít v nemocnici?! Čekal trochu pochopení z Dylanovi strany alespoň v tomhle..
Nechtěl se pokoušet o sebevraždu, aby se třeba vyhnul bolestem, které mu způsobí rakovina. Ba naopak. Poslední rok svého života měl v plánu si naplno užít.
Dylan si povzdechl a zvedl se z lůžka.
Letmo políbil Sammyho do vlasů a neslyšitelně, jako vždy, zmizel pryč.

Dylan

Vzhledem k tomu, že bylo něco kolem deváté večer, tak se Dylan vydal do nejbližšího baru, aby si dal skleničku něčeho tvrdého.
Posadil se rovnou k poloprázdnému baru, aby mu případně barman mohl průběžně doplňovat sklenku, až bude potřebovat.  
Myšlenkami se okamžitě vrátil k Sammymu.
Přece si nemyslel, že by ho odtamtud jen tak odnesl. Kam by s ním šel? K sobě domů? Samozřejmě, že pro Sammyho by se místo našlo, ale..
Kdyby byl Dylan člověk, tak by přece chtěl absolvovat léčebný proces. Podstoupil by ho, aby věděl, že pro záchranu svého života udělal vše, co bylo možné..nebo ne? Toužil by vypadnout z nemocnice jako Sammy? Vzhledem k tomu, že je ale upírem, tak se nikdy nedozví, jak by reagoval, kdyby mu lékař sdělil hrůznou novinu o smrtelné nemoci.

Sammy

Na digitálních hodinách zářily jasně červené číslice, které ukazovali, že je půl jedné ráno. Sammymu připadalo jako věčnost, než se čísla, ukazující plynoucí minuty, znovu posunula o jedno vpřed.
Od té chvíle, kdy Dylan odešel, tak Sammy nemohl zamhouřit oka. Chvilku plakal, ale ani to mu nepřinášelo úlevu, tak toho nechal.
V břiše cítil tu známou bolest, která ho bude provázet ještě několik měsíců, dokud neumře a neopustí nadobro tenhle svět. Nezavolal sestru a neřekl si o prášky na bolest. Nechtěl se zbytečně dopovat léky, které by mu zničily tělo..vlastně..to už ale bylo jedno.
Dostal chuť na cigaretu. Rakovinu už má, tak co záleží na tom jestli bude kouřit.
Všiml si mikiny, kterou zde zapomněl Dylan. Mohly v ní být cigarety, svitlo mu.
Vysoukal se z postele a docapkal až ke křeslu, kde ležela ona mikina. Navlékl ji na sebe, aby mu venku nebyla zima.  
Když prohledal kapsy, tak objevil jackpot.
Vzal celý balíček a oknem prolezl na prostorný balkon. Posadil se na studenou zem do tureckého sedu a zapálil si cigaretu. Samozřejmě, že kouřit uměl, ale nepotřeboval to, až do dneška. Pokaždé potahu slastně zavřel oči a vyfoukl oblak dýmu. Nikotin byl opravdu uklidňující.
Neměl Dylanovi říkat, aby odcházel pryč.. Ve skutečnosti svá slova tak nemyslel. Chtěl, aby s ním Dylan zůstal nejlépe napořád nebo alespoň do konce jeho života, což už dlouho trvat nebude.
Po dokouření druhé cigarety se na balkoně z ničeho nic zjevil Dylan.
Sammy se zarazil.
„Co tady děláš?“
„Přišel jsem za tebou.“ řekl Dylan a slezl ze zábradlí balkonu.
„Aha.“
„Kouříš moje cigarety?“ pozvedl obočí. „A taky máš mou mikinu?“
„Jo promiň, měl jsem..asi depresi.“
Dylan ke mně natáhl ruce a já sem se jich chytil. Vytáhl mě na nohy a objal.
„Mrzí mě, že jsem ti nechtěl splnit přání.“
„To nevadí.“ Položil jsem mu hlavu na rameno.
„Teď ti ho splním. Běž si vzít věci a odejdeme.“
„Vážně?“
„Jistě.“ Usmál se Dylan. V té chvíli sem se po několika dnech cítil šťastně. Naklonil sem se k Dylanovým rtům, abych ho jemně políbil.
Dylan obmotal paže kolem mého pasu a tiskl si mě k sobě.
„Děkuju ti.“
„Pokaždé, když ti splním nějaké přání, tak dostanu takovou sladkou odměnu?“ zazubil se.
„Uvidíme.“ Zasmál sem se a políbil ho znova.






2 komentáře:

  1. Krásný díl :3 těším se na pokračování! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Nádherný díl, jsem zvědavá, kam ho vezme ;-)

    -W-

    OdpovědětVymazat