Inzerát

Tak jsem vyhrabala nějakou starou jednorázovku, kterou jsem napsala asi před dvěma lety, protože toho mám šíleně moc do školy a napsaného nemám zhola nic. Chtěla jsem vám ale něco přidat, jelikož je mi líto nechat blog bez přidání zrovna teď, když se dostávám do té správné nálady :) V pátek už tady bude normální pokračování některé z kapitolovek. Ještě jsem se nerozhodla které, ale pokud chcete vybrat napište si do komentářů.

S pozdravem Frux :)



Lui se procházel po městě a hledal vývěsné tabule s inzeráty na ubytování. Do městečka se nedávno přestěhoval a na koleji to nebylo nic pro něj. Chtěl žít svobodně a nemuset se hlásit každý den do devíti hodin večer na recepci.
Inzerátů bylo hodně, ale většina z nich nestála ani za povšimnutí, jelikož měli buď drahý nájem a nebo to bylo moc daleko od školy.
Jeden vypadal celkem dobře:

HLEDÁM SPOLUBYDLÍCÍHO V MLADÉM VĚKU. NÁJEM NENÍ DRAHÝ.

Přímo pro něj. Byla tam adresa bez čísla. Bude tam muset zajít.
Snad to vyjde, protože bydlení potřebuje.
Ve městě se moc nevyznal, takže si raději objednal taxi.
Odvezl ho na místo určení a chtěl po něm nehoráznou částku, za takovou krátkou jízdu.
„Nemyslíte si, že je to přehnané pane?“
„Ne nemyslím. Naval prachy, nebo zavolám policii!“ Lui mu peníze strčil do ruky s doprovodem nevraživého pohledu. Ať si to sežere, dědek bláznivej. Spíš on by na něho mohl volat policii, ale co, ať si to užije.
Domek vypadal celkem pěkně. Nebyl tam žádný záhonek s květinami, ale alespoň se nerozpadal před očima.
Přišel na verandu a zazvonil na malý zvonek.
Dlouho nikdo nešel. Zvonek nefunguje.
Zkusil zaklepat a po chvilce uslyšel vzdálené kroky.
„Dobrý den, co byste rád?“ Otevřel mu vysoký blonďák s modrýma očima. V obličeji vypadal jako holka, ale měl mužné tělo. Viděl pod těsným tričkem všechny ty svaly. Proč se na něj proboha vůbec dívá?
„Dobrý. Chtěl bych se zeptat na ten inzerát. Bylo tam napsáno, že hledáte spolubydlícího a nebylo tam telefonní číslo, tak jsem přijel osobně.“ Usmál se po dokončení věty.
„Ano hledám. Ještě jsem nikoho nenašel. Vy máte být uchazeč?“ zašklebil se na něj blonďák.
„Něco se vám nezdá? Osmnáct mi bylo, peníze na nájem mám, jsem slušný, takže nebudu dělat problémy. Jen se chci dostat pryč z koleje.“ Řekl naštvaně Lui.
„Nemyslel jsem to zle. Můžeme si tykat. Já jsem Oliver a ty?“ Prohlížel si kluka zkoumavým pohledem. „Lui.“
„Tak Lui pojďte si prohlédnout dům.“ Vyzval ho Oliver.
Dům byl malý. Tři místnosti, kuchyň a koupelna. To ale stačilo. Bude mít svůj pokoj a svůj klid, jenom v případě, že Oliver nepořádá divoké mejdany. Byl to hodný kluk asi v jeho věku, možná o trošku starší. Domlouvali se na podmínkách podnájmu a Oliver mu řekl, že nastěhovat se může v pátek a přes týden ať si sem nosí věci.
Oliverovi se ten mladý kluk zamlouval. Černé vlasy měl sestřihané tak, že se mu rámovaly kolem obličeje. Měl krásné hnědé oči, připomínaly mu oči jeho matky Evelin, která měla taky takové.
Díval se do nich se zájmem pokaždé, když si některý den v týdnu donesl věci. Lui se snažil kamarádit a vyjít s ním za dobře, což bylo vhodné.
Lui moc věcí neměl a při každém příchodu se s ním bavil, co nejdéle to šlo. Bylo to proto, aby nemusel trávit volný čas na koleji. Vždycky si bezvadně popovídali a vzájemně se poznávali.
Oliver se po večerech těmi věci probíral. Většinou to bylo samé haraburdí. Pár fotek rodiny. Žádná dívka. Na tak pěkného kluka mu to přišlo divné. Třeba je stejný jako on, poskočilo mu srdce. Málo pravděpodobné, zklamal sám sebe a šel si lehnout do postele.
Zítra se má nastěhovat natrvalo. Zaplatil nájem na další dva měsíce. Bohatý kluk. Byl rád, že bude konečně mít nějakou společnost a nebude si muset vykládat sám se sebou.
Píše knihy, takže pracuje doma a bude mít toho kluka pořád na očích. Bude se na něj moct dívat od rána do večera. Usínal s blaženým pocitem.

Dorazil až na večer, protože měl odpoledne přednášky. Na dveře svého nového domova raději zaklepal rovnou, protože pochyboval, že Oliver opravil zvonek.
Oliver otevřel dveře skoro okamžitě, jako kdyby za nimi čekal, až přijde Lui.
Usmál se na něj. „Pojď dál. Už jsem tě čekal a rovnou jsem uvařil večeři. Máme boloňské špagety.“ „Tak to mě mrzí, ale já je nejím.“
Oliver se zatvářil zklamaně. Chtěl svému novému spolubydlícímu udělat radost a on nejí špagety!
„Jak myslíš, ale moje jsou jiné než všechny ostatní.“ Když Lui viděl Oliverův výraz ve tváři rozhodl se změnit názor.
„Tak si dám teda s tebou. První večeře v novém domově. Zítra vařím já.“ Usmál se a Oliver vypadal velmi spokojeně, že se mu podařilo přesvědčit Luiho.
Lui si myslel, že se bude muset snažit přemáhat, aby do sebe nasoukal Oliverovy boloňské špagety, ku podivu byli velice chutné. Nic takového před tím nikdy nejedl.
„Je to moc dobré, asi začnu jíst boloňské špagety.“ Společně se tomu zasmáli.

Jak dny ubíhaly, kluci se každý den střídali ve vaření a objevovali nové a nové recepty. Každý z nich toho druhého vždy překvapil něčím výjimečným.
Po měsíci bydlení se s kluků stali docela dobří přátelé, snad nejlepší. Na téma holky se moc nebavili. Oliver se tomu vyhýbal, co jen mohl.

Oliver se zrovna chystal vykoupat a neměl na sobě nic, když do koupelny vtrhl Lui.
Chvíli se civěl na jeho přirození, a potom se jeden druhému podívali do očí. Oliver se vrhl ke dveřím a možná dokonce přirazil Luimu nos, protože za dveřmi zaskučel. Musel to udělat, protože se mu postavil a vysvětlovat Luimu takové věci, by nemuselo dopadnout moc dobře.
Zabalil se do ručníku a šel ho zkontrolovat.
Seděl na sedačce,u nosu si přidržoval spoustu ubrousků a z nosu mu valila krev.
„Bože, já jsem ale pitomec. Promiň mi to.“ Přiskočil k němu Oliver.
„To je v pohodě. Akorát mě naveď do koupelny, protože se zakloněnou hlavou toho asi moc neuvidím.“ „Počkej otřu ti to.“ Snažil se pomoct a nenápadně se ho dotýkal.
Když mu krev přestala téct už to nevydržel a políbil ho. Prostě musel. Tvrdě svými rty narazil na Luiovi. Polibek dlouho netrval, ale Oliver si ho naplno vychutnal jako by byl ten poslední. Možná, že jo.

Lui nechápal, co se to děje, když ho Oliver políbil. On je na kluky? To je, ale překvapení. Chvilku se mu líbilo dotýkat se svými rty jeho. Cítil takové zvláštní chvění.
Musel ho od sebe ale odtrhnout, protože se přece nemůže líbat s klukem. Byl by stejně divný jako on. Nikdy se mu nic podobného nestalo. Pár holek už měl, to jistě, ale nebylo to s nimi takové jako teď ten polibek, který si dali s Oliverem.
Oliver se snažil zachovat klid, chytil se za vlasy a tiše zaklel.
„Co to mělo sakra znamenat?“ obořil se na Olivera Lui. Oliver se rozhodl mlčet. Nebyl schopen slova a v takovém rozpoložení, v jakém je právě Lui, by si o tom stejně moc nepromluvili. Jak mohl dopustit, aby to zašlo tak daleko? Měl Luie rád od první chvíle, co sem přišel hledat ubytování. Miloval to jak vaří a s jakým zájmem se spolu bavili. Zajímalo ho co píše a vždycky mu to pochválil a nikdy si z toho nedělal legraci. Tohle se nemělo stát. V duchu si nadával, ale nahlas ze sebe nemohl a ani nechtěl vydat jedinou hlásku.
 Rozhodl se, že raději odejde do svého pokoje.
„Já s tebou mluvím. Tak kam jdeš?“ Zeptal se naštvaně Lui.
„Musím..Chci říct, že jdu do pokoje. Byl bych rád, kdybys mě nerušil.“ Takovéto situace naprosto nezvládal, vevnitř byl strašně měkký a křehký.
Lui se žalostně rozkřičí: „Chápeš, že jsem se s tebou líbal? Nemůžu být takové hnusné a nechutné prase jako ty!“
Oliver se otočil. Otevřel pusu a zase ji zavřel.
Lui nikdy v životě neviděl tak ublížený výraz. Byl to výraz hněvu, smutku a ponížení.
Oliver pomalu odcházel do pokoje jako raněné zvíře.
Ať si nemyslí, že za ním polezu. Klidně si může být v pokoji do skonání světa, ale on od něj chce něco slyšet.
Když byl daleko od Luie ve svém pokoji, kam Lui nechodil, protože mu to Oliver zakázal, tak zamkl dveře. V posteli se schoval do všech dek a peřin, které našel a všechny je naházel na sebe. Chtěl se schovat před světem a hlavně před Luiem. Nemohl ho znovu vidět, ne po tom co mu řekl. To byli ty nejškaredší slova, jaké kdy od koho slyšel. Ani vlastní rodina mu tak neřekla, když se to dozvěděla.
Už to nemohl vydržet. Slzy přicházely samy. Tekly mu po tvářích jako vodopády a nedaly se zastavit. Tak moc bolí neopětovaná láska, pomyslel si Lui. On ho přece nemiluje nebo ano? Ten kluk mu vpadl do života z ničeho nic a celý ho zpřeházel, v dobrém, až do teď. Tohle se nemělo stát. Chtělo se mu křičet na všechno a na všechny. Chtěl Luiovi vyčíst, proč se k němu tak hnusně zachoval. Chtěl do všeho kopnout.
Nakonec z toho plakání usnul.
V pokoji strávil dva možná tři dny. Střídavě spal a plakal. Sem tam slyšel, jak Lui práskl dveřmi a vždycky z toho na posteli nadskočil.
Klepal mu na dveře, ale on neotevíral. Nechtěl ho vidět. Vidět ho by znamenalo znovu plakat.

Oliver z pokoje nevyšel tři dny. Luiovi to bylo líto. S tím co řekl to přehnal, to si uvědomoval. Když si dali ten jeden polibek, cítil se jako nikdy před tím. S žádnou holkou nic takového necítil. Takové podivné jiskření, ten pocit se mu rozléval po celém těle i při pomyšlení a vzrušoval ho. Co když jsem přece jenom na kluky? Pomyslel si Lui a zhrozil se jenom nad pouhou myšlenkou. Vždyť on vlastně nemusí být nutně zamilovaný do ženy, i když je muž. Kdo by mu to mohl vyčítat? Dlouho nad tím přemýšlel a vybavovali se mu všechny ty Oliverovy pohledy na něj. Měl ho rád.
Totálně to zpackal. Musí se pokusit to napravit.
Šel ke dveřím Oliverova pokoje.
Byl večer a všude ticho. Přes dveře slyšel jeho vzlyky, chtělo se mu plakat ze sebe a z toho jak mu ubížil. Tohle přece nechtěl ani neměl v úmyslu.
Tiše znovu zaťukal na dveře a zkusil kliku. Zamčeno, sakra!
„Běž pryč! Říkal jsem, že chci být sám.“
„Chci si promluvit.“ Zkusil to ještě jednou Lui.
„Já nechci, takže můžeš odejít.“ To si moc nepomohl.
Najednou mu v hlavě svitl nápad. Do jeho pokoje vedou dveře přes druhou koupelnu, která patří hlavně k Oliverovu pokoji. Za pokus to stojí. Taky že jo. Bylo odemčeno.
Vešel dovnitř. Zprvu Olivera nikde neviděl. Když se choulil u nohou postele byl tak malý, že ho nebylo skoro vidět. Zůstal stát na místě, protože mu najednou vypadla všechna slova, která měl připravena a chtěl je říct.
Nevěděl jak začít, tak si odkašlal. Oliver k němu otočil uslzenou tvář.
„Chceš mi snad říct ještě něco pěkného?“ řekl jedovatě Oliver.
Klekl si před něj na kolena a ruce si opřel o kolena. Pohupoval se sem a tam.
„Podívej se na mě.“
„Nechci se na tebe dívat.“ Ach jo, s Oliverem to půjde těžko, ale zaslouží si to. Neměl mu to vůbec říct. Teď se za sebe stydí.
Má to udělat? Nemá to udělat? Jinak to nepůjde.
Vzal jeho obličej do dlaní a dal mu krátký něžný polibek.
Potom můžou pokračovat, první se však chce omluvit. Vážně se mu líbilo líbat se s Oliverem. Jen nerad se odtahoval od jeho vlhkých a měkkých rtů, které chtěli víc.
Oliver nechápavě civěl na Luie.
„Co- co to mělo být?“ zmohl se konečně na něco Oliver.
„Kdybys mě nechal, přišel jsem tě požádat abys mi odpustil to co jsem řekl. Kdyby to bylo možné.“ Podíval se do země, čekal, že mu Oliver řekne aby odešel.
„Byl jsem hlupák. Mrzí mě to.“On ho však strhl sebou na postel a předtím než se mu vrhl na rty řekl: „Odpouštím ti, ale už nikdy nic takového neříkej.“ Mezi nenasytnými polibky se snažil říct, že nic takového už neudělá, ale neměl možnost.
Objevovali se a Lui poznával nové věci. Bylo k nevydržení, když mu kroužil jazykem kolem ušního lalůčku, ale byl šťastný.
Konečně se cítil sám sebou. Oliver jako by byl část jeho samého. Prožili nádhernou noc. Byl to nejlepší co se mu přihodilo. Nevěřil by, že se zamiluje do kluka.
Ráno se probudil a Oliverova hlava mu ležela na hrudi. Poviskal ho ve vlasech a přejížděl mu prsty po šíji, což ho probudilo. Políbili se a jemu to docvaklo.
Láska nutně nemusí být k opačnému pohlaví. Už to chápal.