Kapitola XI. - Chřipka

Abych nějakou povídku neupřednostňovala, tak tady je i další pokračování života. Trochu jsem se rozepsala, a tak přidám každý den něco, dokud moje nálada bude stále tak dobrá. Doufám, že jste rádi :)

Frux :)





Sammy 

Člověk by si myslel, že za slunného sobotního odpoledne si vyrazíte někam s kamarády k vodě, ale pro mě tohle neplatilo. Ne že bych nebyl ten typ, co nikam nechodí.. Rád chodím na procházky nebo se koupat, zvlášť v létě. Hned mám totiž lepší náladu, jenomže teď jsem na tom s náladou dost špatně.
Už několik posledních dní jsem se po fyzické stránce necítil dobře. Moje svaly mi připadaly ochablé. Nechtělo se mi nic dělat, protože jsem byl unavený, ale nechápal jsem z čeho. Z celodenního ležení v posteli přece nelze být unavený. Taky mě dost často bolelo břicho, a proto jsem raději spal, než abych musel vnímat tu nesnesitelnou bolest. Nijak extra jsem nejedl, i když jsem chtěl, ale chuť k jídlu nepřicházela ani když jsem si objednal svou oblíbenou pizzu s olivami, která skončila netknutá v koši. Jenom jsem se podíval na něco k snědku a chtělo se mi zvracet.
V práci jsem si vzal volno, a tak teď jenom ležím v posteli a koukám na televizi, kde nehraje nic zajímavého či záživného.
Zavřu oči a chci znovu usnout, ale zazvoní mi v kapse telefon.
Někdo mi volá.
„Ano?“ ozvu se sotva slyšitelným hlasem.
„Sammy? Jsi to ty?“
„Jo.“ řeknu už trochu hlasitěji.
„Platí ten dnešek?“
„On už je víkend?“
„Ano.“ zasměje se Dylan. „Tak platí to? Můžu tě v sedm vyzvednout?“
„Já nevím, Dylane. Asi mám nějakou chřipku.“
„Vážně?“ Uslyším v jeho hlase smutek. Jistě se na dnešní rande těšil. Já se samozřejmě taky těším, jenomže… Čert to vem!
„Ale dneska už je mi trochu lépe, takže platí.“ Usměji se pro sebe a je mi jasné, že Dylan se také usmívá.
Nadiktuji mu svou adresu, aby věděl, kam má pro mě přijít a poté zavěsím.
Zkontroluji čas. Jsou čtyři.
Ještě můžu chvilku spát, a pak se teprve začít chystat. Jenom, co moje hlava dopadne na polštář, tak usnu.

Dylan 

Posledních pár dní, kdy jsem se neviděl se Sammym, tak jsem makal a chytal co nejvíc lidí, abych dostal dobré peníze, což se mi dařilo. Byl jsem opravdu dobrý a i nadřízení si toho všimli, a proto jsem byl přidělen k jiné skupině. Konečně jsem nemusel být s těmi zabedněnci, opravdu se mi ulevilo.
Za peníze, které jsem zatím vydělal, jsem si pronajal hezký byt ve středu města s plným vybavením a ještě mi zbyly nějaké peníze, abych si nakoupil oblečení a pozval dnes Sammyho na večeři.
Sammy.. Hned jak jsem se vzbudil, tak jsem mu volal, abych si potvrdil naše rande. Opravdu jsem se těšil, až ho budu znovu držet v náručí a hlavně.. až jej budu líbat na jeho hebké nevinné rty.

Chtěl jsem s ním vyrazit do nějakého nočního podniku, ale když mi po telefonu říkal, že má asi nějakou chřipku, tak své plány musím změnit.
„Ahoj.“ pozdraví mě pobledlý Sammy, když vyjde před dům.
„Ahoj.“ usměju se. Přistoupím blíž a chci ho políbit, ale o vteřinu dřív, než se naše rty spojí v polibku, tak natočí hlavu na stranu a já mu dám pusu na tvář.
„Jsem nemocný. Nechci abys byl taky.“
„Já ale nemocný být nemůžu.“ Zasměju se.
„Opravdu?“
„Ano.“
Sammy si skousne ret, ale o moment později už se staví na špičky a natahuje se pro pusu.

Sammy 

Dylanovo pozvání na večeři odmítnu s omluvou, že nemám hlad, ale později si něco dáme.
Nic nenamítá a náladu si zkazit nenechá.
„V tom případě jdeme do kina.“ Prohlásí.
Vybíráním filmu se nějak nezdržujeme, protože dávají horor, na který oba chceme jít jakmile uvidíme plakát. Jsem mile překvapen, že jsme se s Dylanem takhle shodli.
Když se posadím na dvousedadlo, tak se mi opravdu uleví. Nevím, jak dlouho bych ještě dokázal chodit. Zase se cítím unavený.
Nijak nepřemýšlím nad tím, co dělám a schoulím se k Dylanovi.
„Dneska máš tulivou?“ zašeptá, když se zhasnou všechna světla a promítání začne.
„Vadí?“
„Ani v nejmenším ne!“ Pohladí mě po paži.
V břichu se zase ozve ona bodavá bolest a já se musím kousat do rtu, abych bolestí nevykřikl. Do očí mi vhrknou slzy, ale ty se taky snažím potlačit. Odtáhnu se od Dylana a zkroutím se klubíčka.
„Sammy? Co se děje?“
„Hrozně mě bodá v břichu.“ řeknu sípavě.
„Jak dlouho?“
„Pár dní.“
„A to jsi ještě nebyl v nemocnici?“
„Ne..Auu.“ zakňučím.
Dylan se mě na nic neptá a vezme mě do náruče. Opatrně projde okolo všech sedících a vynese mě ven ze sálu.
„Co to děláš, Dylane? Auu..“ zaskučím znovu.
„Odvezu tě do nemocnice.“

Dylan 

Předal jsem Sammyho doktorovi a sestrám.
Usazen v čekárně čekám asi dvě hodiny, než mu udělají ultrazvuk a CT břicha.
Tohle nevypadá na obyčejnou chřipku. Poznám to dokonce i já  a to nemusím být doktor.
Zachmuřeně sedím s rukama v klíně a čekám, kdy mi konečně něco řeknou.
„Vy jste ten, co přivezl Sammyho?“ osloví mne nějaký doktor.
 „Ano.“
„Nejste z rodiny, ale říkal, že nikoho jiného nemá. Hospitalizovali jsme ho na pokoji na konci chodby.“
„Můžete mi říct, co s ním je?“
„Je mi to opravdu líto, ale.. diagnostikovali jsme mu rakovinu slinivky břišní.“
„Cože?“
„Mrzí mě to.“ řekne doktor, poplácá mě po rameni a odejde.
Rozeběhnu se za Sammym.
Otevřu dveře pokoje a naleznu ho na prosté nemocniční posteli, jak pláče.
„Sammy..“ řeknu, ale hlas mi selže…
„Dylane, já..já mám rakovinu.“ vzlyká.
Pomalu zavřu dveře a jdu si sednout na lůžko.
„Pojď ke mně, zlato.“ zašeptám a Sammy mě obejme. Držím u sebe jeho třesoucí se tělíčko. „Neplač. Jistě je nějaká možnost, jak..“
„Není. Mám..mám půl roku. Nanejvýš rok.“ vzlykne znovu.
Teď bych měl něco říct, ale nenacházím slov. Kluk, do kterého jsem se teprve nedávno zamiloval…umírá.