středa 12. března 2014

Kapitola V. - Odchyt

;


Tohle jste asi nečekali. Někteří z vás možná povídku znají, ale někteří možná ne. I tak vás s tím obeznámím.
Povídka Zatracený život je volným pokračováním ke kapitolovce "Tábor nebo noční můra?", která je o upírovi Dylanovi. Samozřejmě pokud jste nečetli Tábor, tak se vůbec nemusíte bát, že by jste povídku nechápali. Jedná se pouze o to, že vycházím z postavy tamtoho příběhu. Nic víc.
Čtyři předchozí kapitoly jsem nastavila tak, abyste je našli pod štítkem: "Story: Zatracený život".
Chtěla jsem rozepsat něco nového, ale potom jsem se rozhodla, že dopíšu Zatracený život, který jsem se před tím rozhodla nedopsat. Dvě rozepsané povídky jsou totiž na mě málo.
Doufám, že se vám teda stará/nová povídka bude líbit.

Frux :)




Stojím u zadního vchodu do upířího baru.
Opírám se ležérně o skoro opadanou zeď a kouřím těžkou cigaretu. Možná někde v nitru mám trochu strach, co přijde za upíry, ale tu myšlenku se snažím potlačit hlouběji do mysli.  Zakláním hlavu a  vyfukuji kouř, který jde ve tmě nádherně vidět. Opravdu mě baví jej sledovat.
Nehrozí mi, že bych dostal rakovinu, protože jsem vůči lidským nemocem odolný. Jedna z výhod tohohle zatraceného života. Samozřejmě i my upíři máme svoje mouchy asi jako každá bytost. Ať už víly, vlkodlaci nebo třeba andělé. Když nás nějak zraní nadpřirozené bytosti svými schopnostmi, tak se nám déle hojí rány, ale to je asi tak všechno.
Znovu si potáhnu z cigára, když uslyším blížící se kroky. Moje smysly se zostří a já se začnu soustředit na to, co si povídají tři přicházející muži. Jsou ještě na začátku uličky, což je dost daleko ode mě.
„Snad dneska budeme mít dobrý úlovek, protože šéf si minule stěžoval, že jsme jich sebrali málo. Nejmíň sedm jich musíme hodit do náklaďáku.“ Poučuje upíry jeden z nich, který je asi vede.
Druhý upír si odfrkne a říká: „Když se mu to nelíbí, tak ať si ty lidské zmetky chodí pochytat sám. Asi neví, jakou nám to dává práci.“
„Lidské zmetky? Díky nim přežíváš.“ řekne třetí.
„Jo já vím, ale i tak je to pro mě jenom havěť.“
To už se přibližují ke mně a když mě spatří, tak svou konverzaci utnou.
„Ty budeš ten novej co?“ Prohodí jejich šéf.
„Jo to jsem.“ Potáhnu si z cigarety a její nedopalek odhodím někam na zem.
„Já jsem Ian.“ představí se. „Tohle je Caleb.“ Ukáže na upíra, který ohrnoval nos nad tím, jaká jsou lidi havěť. „A poslední člen skupiny chytačů je Chris.“ Představí posledního. Přijde mi z nich takový nejrozumnější.
„Dylan.“ Kývnu.
„Takže Dylane, chytal jsi někdy lidi?“
„Vím, jak se chytají.“ Mrknu.
„Dobře.“ Zvedne Ian ruce v obraně. „Jenom jsem se ptal.“ Zazubí se. „Tahle ulice je prázdná, takže jdeme někam jinam.“
„Calebe vezmi si auto a jeď na dvacátou čtvrtou ulici. Postav ho do uličky. Za chvilku tam přijdeme.“
„Jasně šéfe.“ Přitaká Caleb a chytne letící klíče ve vzduchu. V mžiku zmizí a uličkou se rozhostí ticho.
„Můžeme vyrazit.“ Pokyne mně i Chrisovi Ian.

Sammy 

Dělání inventury je opravdová nuda. Je asi čtvrt na dvanáct v noci a já už to vzdávám. Dodělám zbylou práci zítra ráno. Stejně se nemůžu soustředit kvůli Dylanovi..Pořád musím myslet na ten polibek, který mi věnoval…Můj první pravý polibek. Byl naprosto úžasný a určitě na něj nikdy nezapomenu. Tak se to přece říká, že na první polibek se nezapomíná.
Vezmu si tašku se svými věcmi a pozhasínám v krámku všechna světla. Zamknu dveře a můžu konečně jít domů.
I když jsem dnes nic moc v práci nedělal, tak jsem stejně unavený.
Po cestě domů přemýšlím o tom, že se moc věcí dnes neprodalo, což mě mrzí. V obchůdku máme tolik krásných věcí, které jsou opravdu zachovalé a mně samotného fascinují. Nejradši bych v krámku bydlel, ale to není možné.
Zahnu do tmavé uličky a na uších mám sluchátka, takže nemůžu slyšet osobu, která za mnou kráčí.
Pohupuji hlavou do rytmu taneční písničky, která se mi zrovna sama přepnula, když vtom mě někdo popadne a bolestivě mi zkroutí ruce za zády.
Dotyčný se mnou cukne a mně z uší vypadnou sluchátka a z kapsy mp3 přehrávač.
„Tak ty jsi náš.“ Zasměje se nějaký muž.
„Pusťte mě. Mám peníze. Dám vám je. Jen mě prosím pusťte.“ žadoním.
„Nechci tvoje peníze. Ty jsou mi k ničemu. Já radši něco lepšího a chutnějšího.“
„Co tím myslíte?“ Ptám se vyděšeně. Nenapadá mě opravdu nic dalšího, co by po mně ten zloděj mohl chtít.
„Tvou krev.“ řekne a já ucítím, jak ještě víc zkroutí mou ruku a zakousne se mi do zápěstí. Vykřiknu bolestí. Jeho zuby jsou nezvykle dlouhé. To není normální. Snad není.. Ne to není možné. Nemůže být upír.
Odtáhne se od mé ruky a olízne ránu, která se zacelí. Jako by mě nikdy nekousl.
„Pojď.“ Trhne semnou a táhne mě sebou k nějaké dodávce.
Otevře dveře a hodí mě dovnitř, kde je úplná tma stejně jako v ulici. Dopadnu na záda, ale podaří se mi sesbírat, abych se alespoň posadil.
„Kdo jsi?“ Zeptá se mě někdo vyděšeným hlasem. Dívka. Očividně tady nejsem sám.

2 komentáře:

  1. Předchozí kapitoly přečteny.. a teď k této... takže se jmenuje Sammy, to je hezké jméno :3 Kruci >< proč to vždy končí tak napínavě? potřebuju další díl!! :D :3

    OdpovědětVymazat
  2. Tak nějak podvědomě jsem tušila, že se stane něco zlého a když už k tomu dojde tak to to utneš! Takové věci se nedělají :DD nemůžu se dočkat dalšího dílku :D

    OdpovědětVymazat