Ostří (32)

Po dlouhé době jsem se zase dokopala k napsání povídky. Vlastně na tom má zásluhu Anet, která si o ni řekla, jinak by asi ještě dlouho nic nepřibylo... Proto je tahle kapitola, která mimochodem není opravená, protože jsem ji zrovna dopsala, věnovaná právě jí. Snad se ti bude líbit a trochu ti zpříjemní den. Když už nic, tak aspoň něco ne?:)
Vy všichni ostatní si ji užijte taky,
 vaše Frux.

PS: Budu se snažit brzo ozvat zase s nějakou povídkou:)






.Lenny.

Naprosto mě zarazí slova, která Frank vysloví a taky jakým tónem je vysloví.
„Jak to myslíš, že je pryč?“ Ptám se Franka a doufám, že bude schopný mi nějak smysluplně odpovědět, když očividně brečí.
„Utekl pryč. Není tady ani on, ani jeho věci.“
„Máš přece okna zabezpečená.“ Nechápu. Vždycky se tím chlubil, ale asi nakonec nebudou tak neproniknutelná, jak si on sám myslel.
„Musím ho najít, Lenny.“ řekne roztřeseným hlasem.
„Za chvilku jsme já i Sebastian u tebe, ok? Tak vydrž.“ Podívám se na Sebastiana a vidím jeho nechápavý a trošku smutný pohled, že z naší večeře nic nebude. Frank je ale kamarád a jídlo může hodinku počkat.
„Dobře.“ přitaká Frank a já položím hovor.
„Co se stalo?“ První otázka, kterou slyším od Sebastiana.
„Evan utekl. Frank se vrátil od nás domů a byt našel prázdný. Řekl bych, že jej to celkem vzalo.“ Obeznámím ho s těmi nejdůležitějšími fakty.
„Utekl?“ Vykulí Sebastian oči.
Zvednu se ze židle a tím tak pobídnu i jeho.
„Musíme za Frankem. Večeře se odkládá. Promiň lásko.“ Vezmu Sebyho za ruku a táhnu ho za sebou směrem k autu.

.Frank.

Sedím na podlaze a opírám se  hlavou o postel.
Jak se mu mohlo podařit uniknout?? Samozřejmě oknem. To je mi jasné, ale..proč chtěl utéct? Nechápu jeho chování. Po tom polibku jsem myslel, že se něco začíná ubírat k lepšímu a on pak Evan prostě uteče pryč…
Nevěřil bych, že je možné, aby mě něco takového tolik zasáhlo. Jako by se moje srdce roztříštilo na tisíce malých kousíčků, které letěly co nejdál od sebe, aby se srdce nemohlo dát znovu dohromady a milovat někoho jiného.
Nechci milovat někoho jiného. Vůbec po tomhle netoužím.
Evan.. On je ten, kterého chci zpátky.
Hned teď!!
Naštvu se a bouchnu pěstí do nočního stolku, ve kterém se mi povede udělat díru. Ruka pekelně bolí, takže moje myšlenky směřují na tu bolest a ne na Evana.
„Franku?“ Uslyším Lennyho hlas.
„Tady jsem.“ šeptnu. S takovou mě nemůže slyšet, ale snad zjistí, kde jsem. Nejde mi, pořádně se rozkřičet.

.Sebastian.

Připadám si u Lennyho doma právě teď trochu navíc…
Stojím opodál, když Lenny sesbírává Franka ze země, aby ho posadil na postel. Ovšem tělo těžké jako hora se mu nedaří samotnému zvednout, a tak taktně přicházím na pomoc, i když asi stejně moc nepomůžu se svojí miniaturní silou.
Podaří se nám společnými silami dostat Franka na postel.
Člověka, jakým je Frank, jsem si nedokázal představit se slzami na tváři. Měl jsem ho za chlapa, který udržuje svůj neproniknutelný poker face, aby se ho okolí bálo. Dařilo se mu to, alespoň u mě, po celou dobu. Teď ovšem mi přijde křehčí a zranitelnější, než jsem já sám..
Já i Lenny sedíme oba každý z jedné Frankovi strany a přidržujeme jej.
On si ovšem vybere můj klín, do kterého bezmocně složí svou hlavu a pláče.
„Myslel..myslel jsem, že mě konečně začíná mít rád.“ Vzlyká.
Pohladím ho po vlasech.
V hlavě se mi víří proud všelijakých myšlenek.
Frank mi pomohl dostat zpátky Lennyho, takže já mu teď pomůžu dostat zpátky Evana. I když je mi tenhle úkol hodně proti srsti, protože se jedná zrovna o člověka, jakým je Evan, tak jsem ochoten mu pomoci.
„Franku vydrž tady chvíli. Potřebuju si s Lennym o něčem promluvit v soukromí.“ Zvednu se a jeho hlavu opatrně položím na postel. Stočí se do přerostlého klubíčka a třese se.
Lenny vyskočí na nohy a následuje mě na chodbu.
„O čem si chceš promluvit, zlato?“ Vezme mě za ruce.
„Dostal jsem nápad, ale nevím, jestli se ti bude zamlouvat.“
„Nápad?“ Pozvedne obočí.
„Nápad, jak pomoct Frankovi.“ Vydechnu.
„Tak sem s ním. Cokoliv tě napadá, tak to řekni. Nemůžu se na něj dívat, jak je úplně na dně..“ Svěsí Lenny ramena.
„Vím, kde Evan bydlí. Určitě jel domů. Pojedu tam a pokusím se ho přivést zpátky.“ Vyložím mu ve zkratce svůj plán.
„Tak dobře, pojedeme.“ Přikývne Lenny. Asi nepochopil, jak jsem to myslel.
„Pojedu. Já pojedu sám, Lenny.“
„Sám?“
„Ano, lásko.“ Pokusím se o úsměv. Je pro mě dost těžké si vůbec přiznat, že opravdu chci jet znovu do toho hrozného domu. Slíbil jsem sám sobě, že už se tam nikdy nevrátím, ale i přesto tam chci teď jet. Kvůli Frankovi.
„Ne to nejde. Nepustím tě samotného za Evanem.“ Kroutí Lenny hlavou a zesílí svůj stisk.
„Lenny..“
„Co když se ti něco stane?“ Přeruší mě.
„Evan se změnil. Podle mě už není takový jako dřív.. Nic se mi nestane. Budu v pořádku, tak mě nechej tohle udělat.“
„Nemůžu Sebastiane.“ Skousne si ret.
Pustím Lennyho ruce a obejmu jej kolem ramen.
„Budu v pořádku.“ Zašeptám mu do ucha a natáhnu se k němu do kapsy pro klíčky od auta.
„Seby..“ Chytí mou ruku.
„Lenny, prosím.“
„Jsi si opravdu jistý, že to zvládneš?“
Zvednu pohled, zadívám se mu do očí a odhodlaně vyslovím jediné slovo.
„Ano.“

.Evan.

Jakmile se ocitnu za dveřmi svého domu, tak je zamknu na dva západy.
Rozhlédnu se domě a zachvátí mě pocit úlevy. Tady mi nikdo neublíží. Tady totiž ubližuju já. Teď už ale ne.. Po všem, co jsem si zakusil.. Jak moc to bolí.. Nemůžu už nikomu takhle ubližovat.. Nedokážu to.
Rozhodnu se pro hodně dlouhou horkou sprchu, která mi pomůže.
Mokrý jenom s ručníkem uvázaným kolem pasu jdu do ložnice pro oblečení, když zespodu uslyším ránu.
Rychle si obleču boxerky a utíkám dolů, abych zjistil, co se děje!
Okno v obýváku je roztříštěné a uprostřed místnosti stojí Sebastian.
S rukou mu kape na zem krev, jak se pořezal o střepy.
Udýchaně a ne moc sebejistě se po mě kouká, ale nic neříká.