Ostří (29)

Nechci se chválit, ale samotné se mi ta kapitola líbí. :D Po dlouhé době))
Užijte si ji :)

Beta: Teru

Věnování: Všem:)*






.Frank.

„Lenny? Lenny!“ Třesu s jeho ramenem, ale nepříliš silně, aby se náhodou nepolekal. Mohl by si myslet, že jsem nějaký lupič. Blbá myšlenka. Lupič, který ho tak jemně budí? Zakroutím hlavou nad svým vlastním myšlením.
„Mmm.“ Zamručí a pootočí hlavu na stranu.
„No tak vstávej, Lenny. Šup.“ Pobídnu jej znova.
Jeho oči, pod kterými má obrovské kruhy, se otevřou a zírají na mě.
„Co tady chceš?“ Zachraptí.
„Mluvit budeme, až ty si dáš pořádnou sprchu, umyješ si vlasy, oholíš se a vyčistíš si zuby, takže ihned mazej navštívit koupelnu.“ Nařídím mu pár jednoduchých rozkazů, které by mu nemělo dělat problémy splnit. I když je ve stavu v jakém je, tak těchhle pár primitivních úkolů snad zvládne.
Nijak neprotestuje a ani bych mu to nedoporučoval. Oba dva víme, kdo tady má tělesnou převahu. Kdyby nešel, tak ho do té sprchy vlastnoručně dotáhnu, ať se mu to líbí nebo ne. Se smraďochem nehodlám diskutovat. Musí se probrat.

.Lenny.

Pomalu se ploužím do koupelny, kde dělám všechno, co mi Frank nařídil.
Nečekal jsem, že by se mohl u mě doma objevit zrovna on. Dal jsem mu sice klíč, ale to jenom proto, že je nejlepší kámoš.
Moc často se nevídáme a nechodíme na nějaké přátelské večeře nebo tak něco. On není ten typ, takže sezení doma u piva je nám přednější.
Od posledního telefonátu se na mě naštval, tak nevím, proč je tady zrovna teď.
Osprchovaný, oholený a s čistými zuby vylezu z koupelny jenom s ručníkem okolo pasu.
„Teď mi pověz, co jsi to vyváděl?“ Střelí po mě otázku Frank.
Mě spíš zaujme obývák, po kterém se neválí napůl snědená pizza a krabičky od číny.
„Děkuju, za úklid.“ řeknu a jdu si nahoru do ložnice pro něco na sebe. Zvolím vytáhané tepláky i tričko. Nechci nic upnutého. Dělalo by se mi špatně.
Vrátím se zpátky za Frankem, protože osobnímu rozhovoru na téma JÁ se stejně nemám šanci vyhnout.
„Začneš mluvit sám nebo se mám ptát?“ Povzdechne si po chvilce Frank.
„Klidně se ptej.“ Pokynu hlavou ležérně. Nechce se mi žít a dělat cokoliv už vůbec ne. Ztratil jsem chuť do života, kvůli jednomu klukovi, který mi popletl hlavu, a pak mě prostě sprostě opustil.
„Takže se Sebastianem jste se rozešli, a proto děláš tady tohle?“ Rozhodí ruku a ukáže na, už uklizený, obývací pokoj. To že tady byl takový nepořádek..prostě jsem jenom neměl náladu uklízet.
„Jo. Ne. Jo. Já nevím.“ Složím si hlavu do dlaní a rozbrečím se jako malé děcko. Tolik mi Sebastian chybí. Nevím, jestli si třeba neublížil nebo něco. Bojím se mu zavolat, aby se mi neozval záznamník, nebo abych nezjistil, že se podřezal. U něho by byla tahle varianta smrti dost pravděpodobná, i když on vlastně nemá důvod něco takového dělat, protože je to on, co mi dal kopačky. Měl by si teď beze mě šťastně žít.
„Lenny, no taak.“ Protáhne poslední slovo. Zvedne se ze židle a jde mě obejmout. „To bude dobrý, věř mi.“ Uklidňuje mě. Kéž by bylo. Dal bych nevím co za to, aby se Sebastian objevil na prahu mých dveří…
„Hrozně mi schází. Nechci bez něj už žít.“ Vytrhnu se Frankovi a přiskočím ke kuchyňské lince. Otevřu si šuplík a vytáhnu z něj obrovský, jistě pořádně ostrý, nůž, který přiložím ke své ruce.
„Lenny, proboha!“ Vykřikne bezradně Frank. Jde kousek ke mně s rukama nataženýma před sebou.
„Ne nechoď blíž, nebo se zabiju!“ Vyhrožuji. Podívám se na svou levou ruku, ke které jsem přiložil nůž. Opravdu to chci udělat?
„Lenny, uklidni se. Všechno bude v pořádku. Se Sebastianem se k sobě vrátíte a budete zase šťastní.“ Domlouvá mi a já jeho slovům začínám věřit. Co když opravdu ano? Frank mi  nikdy nelhal…
„Odlož ten nůž, prosím tě. Dej ho pryč.“ Vybízí mě a přibližuje se, jenomže já si nevšimnu, jak se blíží pořád víc.
Oddálím nůž od ruky a toho Frank využije. Skočí ke mně a nůž mi z ruky vyrve. Odhodí ho někam na zem, protože slyším, jak zařinčí.
Popadne mě za obě zápěstí a pevně je drží.
„Tohle už nikdy nedělej, Lenny.“ Zasyčí naštvaně.
Totálně se složím. Podlomí se mi kolena, a kdyby mě Frank nedržel, tak se skácím na tvrdou podlahu. Slzy mi tečou jedna za druhou…
„Ty ho asi vážně miluješ. Blbečku. Měl jsem strach, že bys to vážně udělal.“ Tiskne mě k sobě Frank.
„Já už nemůžu. Ne, bez něj.“ Vrtím hlavou a přes slzy nevidím, když uslyším zvonek.
Frank mě nabere do náruče a odnese na pohovku.
„Zajdu otevřít, tak nevymýšlej kraviny!“ Zvedne výhružně prst a jde ke dveřím.
Položím si hlavu na polštář a zavřu oči.
„No už bylo načase. Málem se tady zabil.“ Slyším z chodby Franka.
„Cože?!“ Jako..jako bych slyšel Sebastiana. Ale to se mi určitě jenom zdá, i když nespím, protože není možné, aby tady byl.

.Evan.

Jakmile mi dojde munice, ve formě polštářů, kterou bych házel, tak se zničeně posadím. Měl bych něco udělat. Frank tady není a já mám možnost utéct… Když mi tenhle nápad probleskne hlavou, tak se jej okamžitě chopím. Být tady ještě o chvíli déle, tak by hrozilo, že se do něj snad i zamiluji. Nemůžu připustit, aby se něco takového stalo.
Z ložnice seberu svoje věci. Viděl jsem, jak je tam Frank dával. V peněžence jsou samozřejmě peníze atd.
Odjedu zpátky tam, odkud jsem přišel. Frank neví, kde bydlím, takže už ho nikdo neuvidím a ani on mě. Lepší nebo snad další příležitost mít třeba nebudu, a proto musím téhle využít.
Ven se dostanu oknem, i když Frank říkal, jak skvěle je zabezpečil, tak já bych neřekl, že zabezpečení je zrovna skvělé.
Nedaleko domu objevím autobusovou zastávku, u které právě stojí autobus, co se chystá odjíždět. Dám se do běhu, abych co nejdřív zmizel pryč od JEHO domu.