Ostří (27)

Byli jste nadšení ze Sebastiana, že minule zahodil žiletku, tak snad budete nadšení i nadále. S Evanem a Frankem jste měli víceméně pravdu, nebude to tak jednoduché.

Věnování: Cathy




.Sebastian.

Probudí mě paprsky slunce proudící do pokoje skrze roztáhlé okno, které jsem zapomněl zatáhnout.
Převalím se na posteli i spolu s dekou a začnu vzpomínat, co se vlastně stalo. Musel jsem usnout vyčerpáním z pláče. Proč jsem plakal? Lenny.. Opustil jsem ho, abych si sám vyřešil svoje problémy. Jinak to nešlo. Ublížil jsem tím nejen sobě, ale i jemu. Potřeboval jsem udělat přesně to, co se mi povedlo včera. Není to tak, že bych jej neměl rád. Po dlouhé době si připadám dokonce šťastně zamilovaný..
Pohlédnu na podlahu, na které leží žiletka nepotřísněná od krve.
Nepořezal jsem se.
Zavřu oči. Je to zvláštní pocit… Nemít žiletku v zadní kapse svých kalhot. Až teď si uvědomuji, že to ona mě celou dobu táhla ke dnu a dělala ze mě slabocha, ale tím už být nechci. Zvládnu bojovat se životem i bez toho, aniž bych si musel ubližovat. O to celou dobu šlo. Já sám s tím měl přestat a i to se mi včera povedlo, když jsem ji zahodil. Samozřejmě nic nebude tak jednoduché, jak se zdá, ale nehodlám se vzdát bez boje. Stanu se novým člověkem a změním svůj život k lepšímu. Sebepoškozování mi přinášelo úlevu, ale za jakou cenu?
Podívám se na své zjizvené ruce. Chce se mi znovu plakat, ale žádné slzy z mých očí nekanou. Všechny jsem je vyplakal už včera, když jsem zápasil sám se sebou.
Vyškrábu se z postele na nohy a jdu sebrat žiletku.
Pro jistotu k ní ani nestáčím pohled, aby mě nenapadlo ji správně chytnout a říznout se.
Zamířím do kuchyně a vyhodím do koše. Velice rychle. Vůbec nad tím nebudu přemýšlet. Asi z dalších tří míst v bytě seberu žiletky a vyhodím je taky. Nové. Nerozbalené. Nepoužité.
Mít je doma by znamenalo být stále v tom, že to můžu udělat. Ale já nesmím, a proto jsou teď všechny v koši.
Zajdu do koupelny a prohlédnu si svůj odraz v zrcadle.
Můj obličej vypadá totálně ztrhaně a uplakaně. Tváře mám zarudlé asi stejně jako oči. Ty jsou přímo až krvavé.
Opláchnu si obličej a vyčistím zuby. To mě trochu probere a můžu si nachystat snídani, se kterou se usadím k televizi, kde momentálně hraje pořad o vaření. Celkem mě to chytne, protože je to zajímavé, a tak vydržím asi hodinu, až do konce.
Potom umyji nádobí, které jsem použil a hodím sprchu. Neplýtvám vodou a jenom se rychle osprchuji. S ručníkem okolo pasu si razím do pokoje, abych se oblékl.
Asi deset minut se přehrabuji ve skříni, než najdu přijatelné oblečení. Úzké kalhoty, které obepínají mé hubené nohy a mají fialovou barvu. K tomu si vezmu košili od Lennyho. Je moc krásná na to, aby ležela jenom tak pohozená ve skříni…
Na oči si nasadím sluneční brýle, protože přece jenom mám stále červené oči.
Klíče, mobil a peněženku do kapes.
Vezmu si taxíka a jedu k Lennymu.
Celou cestu si poklepávám prsty o koleno. Jsem značně nervózní a řidič se po mě zvědavě otáčí. Zřejmě si myslí, že jsem právě vykradl banku a nemám ani žádné tašky. Zakroutím hlavou a sleduji raději okolí z okýnka.
Páry líbající se na ulici, maminky s dětmi, mladí školáci, co pokuřují, staří lidé s hůlkou..Přemýšlím nad tím, jaké asi oni mají osudy? Podobné jako je ten můj? Kolik z nich se někdy sebepoškozovalo nebo znalo někoho kdo to dělal taky? Člověk nikdy neví. Nejvíc ho překvapí zjištění, že někdo jemu blízký si také ubližoval. Přitom by do něj třeba nic takového neřekl.
Mé myšlenky přeruší řidič, který zastaví na určeném místě.
„Děkuji za svezení.“ Vmáčknu mu do ruky dvě bankovky a vystoupím.
Měl bych si zakázat vůbec nad takovými věcmi přemýšlet. Mám s nimi utrum.
Po chodníčku se dostanu až ke vchodu.
Zazvoním na zvonek a čekám, až přijde Lenny. Měl by být doma. Do práce chodí až tak kolem deváté.
Mrknu na mobil. Půl osmé.
Zazvoním ještě asi třikrát, ale když se mi nedostane žádné odpovědi, tak s nepořízenou se obrátím a jdu pěšky domů.
Třeba šel jenom do práce dřív. Určitě se mu nic nestalo….

.Evan.

Dokonce se představil. Jmenuje se Frank, takže už ho nemusím nazývat ON, ale od toho momentu, kdy mi pověděl, že se do mě zamiloval, tak jsem nepromluvil ani slovo.
Jenom od té doby pláču. Pořád mi tečou slzy. Nedají se zastavit a Frank už si se mnou neví rady. Nemůžu tomu uvěřit.
Zamiloval se do mě….
Rozhodně mě teď nikam nepustí, když mě miluje. Tím pádem zůstanu navždy pouhou hračkou sadisty jménem Franka. Takový má být můj životní osud? Proto celou dobu pláču. Nechci tady být. Nechci aby mě terorizoval. O jeho slovech: „Já už ti neublížím.“ , pochybuji celkem dost. Kdo by v mé situaci nepochyboval potom, co se mnou prováděl?
Je asi něco po poledni. Nevím..Nedokáži se orientovat, kolik je hodin, protože stále ležím ve Frankově posteli. Venku svítí slunce a já se před dvěma hodinami vzbudil, tak nějak konstatuji, že by mohlo být po poledni.
Frank přijde do pokoje a ztrápeně se na mě podívá.
„Slyšel jsem tě zase plakat.“ Poví, když přijde kousek blíž. Asi zřejmě podle mých vzlyků poznal, že už jsem vzhůru.
„Takhle to dál nejde, Evane.“ Popadne se za hlavu. Urputně přemýšlí, jak by se mnou asi mohl naložit. Ať už si dělá co chce. Ať mě znásilní, zbičuje, mučí hlady…mně už je všechno jedno. Můj život ztratil smysl v okamžiku, kdy z úst vypustil ta dvě slova, která by mě jindy udělala šťastným. Spíš je teď peklo, když mne miluje.

.Frank.

Jsem z něho úplně v háji. Bolí mě slyšet, jak pořád pláče. Omluvil jsem se..Vím, že to nestačí, ale snažím se. Řekl jsem mu dokonce, že jej miluji, ale ani to s ním nijak nepohnulo. Beztak mě teď nenávidí ještě víc, než před tím.
Posadím se k němu na postel.
„Musíme něco vymyslet. Trpíš ty, takže trpím i já.“ Zase si mluvím sám se sebou. Evan odvrátí hlavu pryč ode mě.
„Dovolím ti dělat všechno, co budeš chtít, ale ven tě nepustím. Ani na internet nebo k telefonu, abys náhodou nedal někomu vědět, kam jsi se poděl. Nakoupím ti knížky, aby sis mohl číst. Stáhnu filmy, na které se budeš moci dívat. Klidně koupím i nějaké zvíře, jestli ti to udělá radost, ale už prosím tě nebreč. Bolí mě, vidět tě takhle.“ Dopovím a skloním hlavu. Bojím se jeho reakce.
„Opravdu?“ Zeptá se.
„Ano.“ Zvednu rychle hlavu a vykouzlím na tváři úsměv.
„Budeš mě za to chtít znásilnit?“
„Ne, Evane! Tohle ne! Já bez tvého souhlasu..Neublížím ti. Už ne. Říkal jsem ti to přece.“ Povzdechnu si. Bude docela těžké vybudovat si u něj nějakou tu důvěru…