Mafie (21)

Z minulé kapitolky jste byly dost smutní, protože Carter a Gabriel jsou mrtví, tak snad vás tenhle díl rozveselí :)

Věnování: Jin :)

Beta: Teru.

Btw. Další kapitola v pátek :)





„Cože?“
„Jsem těhotná.“ Zopakovala znovu Amélie. Její otec ji slyšel, ale nějak tomu nemohl uvěřit. Jeho dcera, tak mladá a těhotná?? Jeho manželka Amélii už v jejích letech čekala, ale nechtěl, aby byla taky tak mladá v jiném stavu.
„Tohle je jenom blbá sranda, že Amélie?“ Zasmál se, aby odlehčil atmosféru.
„Ne.“ Sklopila dívka pohled k zemi. Potom, co oznámili svůj vztah a otec to vzal vcelku dobře, tak si myslela, že i její těhotenství by pro něj nebylo těžké přijmout.
Michi ji objal kolem ramen a přitáhl k sobě, aby věděla, že v něm má oporu. Položila si hlavu na jeho rameno nebo spíše jen opřela, protože rameno bylo trochu výš..
„Tím chceš jako říct, že budu dědeček?“ Vykřiknul.
„Tati..“ šeptla Amélie. Víc říct nedokázala. Nevěděla, co by.
„Necháš si to vzít.“ prohlásil razantně.
„Ne!“ Dupla si Amélie.  Dítě, které v ní rostlo, bylo přece její.
„Nebudu s tebou o tom vůbec diskutovat. Běžte oba pryč.“ Vyhnal je ze své kanceláře.
Amélie se pustila Michiho a utíkala s brekem zpátky do ložnice.
„Amélie.“ Slyšela, jak za ní volal, ale nechtěla teď vidět vůbec nikoho. Ani svou lásku, která by ji snad dokázala utěšit. Byl ten pravý čas na samotu..
Dopadla do postele a držela svoje bříško, které bylo stále ploché.
„Nedovolím, aby mi tě někdo vzal.“

Mezitím na druhé straně polokoule. 

Letěli velice dlouho, a proto teď Gabriel nechával Cartera prospat.
Už včera večer mu umyl celé tělo a vyčistil všechny rány. Teď by se měly v pořádku zahojit. Zůstane mu pár jizev, ale hlavně, že bude zdravý.
Vstával častě, aby pro oba nachystal snídani. Dal ji na stolek vedle postele, protože neměl to srdce roztomile spícího Cartera probudit.
Až když sebou začínal vrtět, tak skočil vedle něj a přitulil se.
„Dobré ráno, Cartere.“
„Ahoj, broučku.“ Byl neskutečně rád, když jej mohl cítit u sebe.
I když ho ruka bolela, tak ji přehodil kolem Gabriela a přitiskl si jej k sobě ještě blíž.
„Kde vlastně jsme?“ Zeptal se po chvilce ležení Carter.
„Myslíš, že vstaneš?“ Kouknul Gabriel po Carterovi.
„Jo, snad jo. Prospal jsem se a načerpal síly.“
„Tak pojď.“ Seskočil prcek z postele a postavil se přímo před Cartera. Natáhl ruce dopředu, aby mu pomohl na nohy. Hrozně se mu líbilo, když se o něj mohl takhle hezky starat. Konečně si taky jednou připadal víceméně užitečně.
Společně ruku v ruce šli z ložnice na terasu.
Postavili se vedle sebe a zadívali se na pláž a moře. Necelých padesát metrů od nich se valily vlny na písek.
„Bydlíme v domku na pláži?“ Jelikož dorazili včera večer za tmy a ještě ke všemu předním vchodem, tak si vůbec nevšiml, že je tu moře.
„Líbí?“ Kdyby mu sestra nedala tašku, která byla plná peněz, tak by si až takový luxus dovolit nemohli, ale díky ní. Miloval ji za všechny věci, na které ona myslela a on ne. Dolaďovala vždy u všeho poslední detaily. Nevyjímaje jejich útěk.
„Je to krásné.“ Pochválil uznaně Carter. Prostředí opravdu vypadalo jako kousek ráje, který nikdy neměl.
„Já vím.“ Rozzářil se Gabriel.
„Ale co když nás najdou, Gaby?“ Povzdechl si Carter. Jeho láska byla synem mafiána, takže by se ani nedivil, kdyby se jednoho dne probudil mrtvý. No probudit se mrtvý nemohl, ale byl by mrtvý, kdyby se vzbudil a Gabriel vedle něj nebyl, protože by si ho odvezl jeho sobecký a imbecilní otec.
„Nenajdou.“ Zamrkal spiklenecky.
„Zlato..Nikdy nebude stoprocentní jistota..“ Objal Gabriela. Nechtěl, aby si myslel něco, co není pravda, ale taky zase nechtěl žít v neustálém strachu z toho, co by se mohlo stát. I když..teď byli na útěku a strach se stane jednou z denních myšlenek, které jim budou chodit na mysl.
„Moc se bojíš, Cartere. Všechno jsem zařídil.“ Nedal si stále Gabriel říct.
„Jak to myslíš „všechno zařídil“?“  Pozvedl mladík obočí.
„Pro ně jsme mrtví. Jenom moje sestra ví, že jsme naživu. Nikdo jiný.“
„Ale..jak?“ Divil se Carter. Nešlo mu do hlavy, že je celá rodina Lesterova měla za mrtvé..
„Podařilo se mi sehnat otisky tvých zubů i mých. Můj dobrý přítel obstaral mrtvá těla, do kterých zuby nasadil a auto nechal shořet, aby to vypadalo jako pouhá nehoda. Na identifikaci těl zbyly jenom ty zuby, a proto si všichni myslí, že my dva jsme pod drnem.“ Vysvětlil mu ve zkratce Gabriel. Netrpěl moc samochválou, ale na tenhle svůj geniální plán byl hrdý jako nikdy.
„To jsi všechno vymyslel sám?“ Usmál se Carter.
„No samozřejmě. Tvůj přítel je velký génius, kdybys nevěděl.“ Vyplázl jazyk.
Carter Gabriela objal v silném objetí.
Skutečně byli volní.
Svobodní.
Spolu.