Mafie (19)

Než se začnu zase vykecávat, tak bych strašně moc chtěla poděkovat Vrátinovi, který mi docela dost pomohl s tímhle dílem a má zásluhu na nějakém nápadu, který obsahuje právě tahle kapitola. Já všechno zrealizovala jen tím, že jsem to napsala. Děkuju ti moc :-*
Jinak jsem chtěla..Když tak nad tím přemýšlím. Buď je stále jenom Believe spolu s Ostřím a nebo Přiznání spolu s Mafií.. Teď se mi píše líp ta druhá varianta, ale dneska jsem se rozhodla napsat Ostří, tak snad se zadaří a zítra bude))
Prosím. Prosím vás nezabíjejte mě za konec((

Věnování: Stella S-E

Beta: Teru))




Amélie se s tím nechtěla nikomu svěřovat, ale posledních pár dní jí bylo opravdu mizerně, co se týče jejího zdravotního stavu. Zvracela a bylo jí špatně. Netušila, co se s ní mohlo dít, až dokud nedostala menstruaci, kterou jinak mívala na den přesně. Zalekla se, a proto koupila těhotenský test.
Zamkla se v koupelně a Michiho poslala pro nějaké jídlo k večeři.
Rozbalila krabičku, ve které se nacházel těhotenský test. Svým vzhledem jí připomínal digitální teploměr.
Přečetla si návod, aby se srozuměla s tím, co ji čekalo, až se na něj vyčůrá. Jedna čárka znamenala, že není těhotná a dvě čárky by znamenaly, že v sobě má plod dítěte.
Nechtěla už si déle prodlužovat stres. I tak byla šíleně nervózní.
Když vykonala svou potřebu na těhotenský test, tak čekala asi pět minut se zavřenýma očima, než se podívala, jaký je výsledek.
Pevně stisknuté víčka otevřela a párkrát zamrkala, aby zaostřila pohled.
Rukou si zakryla ústa. Do očí se jí okamžitě navalily slzy, ale nebyly to však slzy úlevy, kdy by si mohla oddechnout.
Dvě čárky. Znamenaly, že je v tom.
Všechno zabalila do sáčku a vyhodila do koše.
Stoupla si před zrcadlo a hleděla na sebe. Krvavé oči sledovaly ji samou v odrazu zrcadla.
„Budu máma.“ Zašeptala Amélie. Zrovna teď by neskutečně moc potřebovala brášku, aby si s ním o tom mohla promluvit, jenomže ten byl někde pryč…
Odlíčila si oči, aby se mohla vymluvit, proč měla tak rudé oči.
Nadechla se a otevřela dveře od koupelny. Michi seděl na posteli a usmíval se.
„Copak miláčku?“ Zeptal se. „Ty jsi plakala?“
„Ale ne.“ zasmála se Amélie. „Jenom jsem si odličovala oči a krém se mi dostal do očí. Šíleně to štípalo.“
„Moje milá, pojď ke mně.“ Rozpřáhl náruč.
Amélie neváhala a vlezla si za svou láskou do postele. Přitulila se k němu, ale Michi se očividně nechtěl jenom tulit, protože ji po chvíli povalil na stranu a naklonil tvář k té její.
„Jsi krásná, i když jsi nenamalovaná.“ Takový byl Michi..Opravdu ji miloval, když ji měl rád i nenamalovanou.
„Kecko.“ Usmála se a políbila ho. Michi zabloudil svou rukou na její zadek a začal ji po něm hladit. Tohle se jí líbilo. Nechala by si líbit mazlení, i když myšlenky měla úplně někde jinde (u svého těhotenství), ale někdo zaklepal na dveře a vyrušil je.
Michi vyskočil z postele a utíkal se posadit do křesla.
Amélie si odkašlala. „Dále.“ Vyzvala příchozího.
Dveře se po chvíli otevřely. Poznala v něm otcova hlavního strážce.
„Slečno, pojďte se mnou hned k vašemu otci.“ Vyzval ji. Dívka byla zmatená, ale zvedla se z postele a následovala strážce. Než opustila pokoj, tak se otočila na Michiho, který byl usazen v křesle a předstíral, jako by se ještě před chvilkou na posteli ani náhodou nemazlili.
„Počkám tady na tebe.“ Zašeptal její tajný milenec. Věděla, že počká. Vždycky počkal a byl tady pro ni.
Pomalu nakračovala. Beztak chtěl zase nějakou prkotinu, i když to prý bylo celkem urgentní, jak povídal strážce.
Ocitla se u otce v pracovně.
Seděl ve svém obrovském, skoro až královském křesle, obklopen asi šesti strážci, kteří postávali okolo jako nějaké sochy z kamene.
„Nechte nás o samotě.“ řekl ledovým hlasem a všichni muži, včetně strážce, který ji přivedl, se klidili z místnosti.
Otec se zvedl z křesla a šel k ní. Objal ji a ona ucítila vůni vanilkových doutníků a drahé kolínské.
„Tati? Co se děje?“ Ptala se vyděšeně Amélie.
Její otec ji nikdy neobjímal. Když byla maličká, tak ano, ale v posledních letech vůbec, proto jí přišlo divné otcovo chování. Muselo se stát něco hodně vážného. Vůbec netušila, co by ho mohlo donutit k tomu, aby ji objímal.
„Zlatíčko moje.“ Tisknul ji k sobě pevně.
„Tati?“ Oslovila ho znovu, ale stále jí neodpovídal nijak konkrétně.
„Je mi to tak líto.“ Nechápala, co by mu mělo být líto. Divně krčila obočí, jak vůbec nevěděla, co se děje.
Až když se od ní odtáhl, tak spatřila slzy v jeho očích, které se zaleskly. Nenechal však ani jednu, aby mu stekla po tváři a oči si utřel.
„Tati. Co je?“ Znovu se snažila zjistit, co se děje.
„Tvůj bratr…“ Mafián se zastavil, aby se nadechl. Jinak by asi pokračovat nezvládl. Bylo to pro něj velice těžké. „Utekl spolu s Carterem a měli autonehodu, které oba podlehli.“ Zakryl si ústa.
Jeho jediný syn byl mrtvý. Nebyl schopný uvěřit, když se zprávu dozvěděl. Jeho muži se dali do pronásledování, jakmile zjistili, že jsou oba hoši pryč. Nikdy by si nemyslel, že Gabriel by byl schopen udělat něco takového, jako utéct spolu s vězněm a zrádcem. Podle GPS je bodyguardi vystopovali, ale pak náhle ztratili signál. Přesto jeli tam, kde auto viděli naposledy, protože doufali, že by se tam snad mohlo nacházet. Jakmile dojeli na místo, tak spatřili hořící černé auto, o kterém věděli, že patří rodině Lesterů. Podařilo se jim plameny šlehající do velké výšky uhasit, ale bylo příliš pozdě. Nalezli dvě ohořelá těla, jak se drží za ruce.
Těla identifikovali podle zubů a ukázalo se, že to byli opravdu oni. Gabriel a Carter. Příčina, proč se to stalo… Nikdo nevěděl proč, ale už prostě nebyli naživu.
Amélie nevěděla, jak by měla na tuhle zprávu reagovat, ale nejvhodnější bylo se asi rozplakat. Slzy jako hrachy jí tekly po tvářích. Její bráška…Nejdůležitější člověk v jejím životě ji navždy opustil…
Otec si ji znovu přitáhl k sobě a objímal ji, když se složila a podlomila se jí kolena. Udržel ji stát, protože měl celkem velkou sílu.
Posadil plačící dceru do svého křesla a šel otevřít dveře.
„Zavolejte Michiho.“ Rozkázal mafián. Jeho strážci, kteří stáli hned za dveřmi, jako vždy připravení, se pro určeného muže okamžitě vydali.
„Teď jsi moje jediné dítě. Nesmí se ti nic stát.“ šeptal mafián a pohladil Amélii po vlasech. Dostane takovou ochranku a ven chodit bude minimálně, pomyslel si.
Tolik si cenil svého jediného syna, který už opustil jejich svět. Kdyby věděl, že ti dva spolu byli, tak by Cartera okamžitě zabil a vyvaroval by se smrti Gabriela. Neměl ho mučit, ale rovnou zabít. Jenomže tyhle myšlenky už byly k ničemu. Čas se zpátky vrátit nedal. Nebo alespoň mafián neznal způsob, jak by jej vrátit mohl. Obětoval by všechno jenom proto, aby měl zpátky svého syna.
Michi přišel téměř okamžitě a když spatřil Amélii, tak se k ní doslova rozběhl. Strážci, co pro něj byli, už ho obeznámili se situací. Gabriel byl mrtvý.
Sebral Amélii do náruče.
„Postarej se o ni.“ Nařídil velký šéf. Nemusel mu to ani říkat, protože Michi se o ni postarat hodlal.
Donesl svou holčičku do pokoje a uložil ji na postel. Nechtěla se ho pouštět. Brečela…Tak strašně moc plakala a on ji neměl jak utěšit. Ležel u ní a objímal ji. Hladil po zádech. Šeptal jí, že ji miluje…To jediné mohl…
„Michi?“ Vzlykla.
„Ššš, lásko. Jsem tady.“ Utěšoval ji. Bolelo ho, když ji takhle viděl. Zhroucenou a bezmocnou.
„Musím ti něco říct.“ Nedokázala k němu zvednout pohled. Přes slzy by však stejně nic neviděla, a proto nechala hlavu zabořenou v jeho hrudi.
„Jsem těhotná.“