Mafie (18)

Další kapitolu Mafie jste nečekali tak brzo co? :) Ale já ji napsala. Teď se mi to píše dobře. Předtím jak Cartera mučili a tak.. musela jsem všechno vymýšlet, ale teď už to pojede samo :)
Snad se vám kapitola bude líbit. Děkuji všem za komentáře, jste hodní a vždy mě povzbudíte :)

Beta: Teru

Věnování: Vrátin <3

Btw. Zítra přidám Přiznání. (to jsem napsala dneska, takže je jisté, že zítra bude)








Na okamžik jako by strnul a nemohl se pohnout z místa. Vnitřní hlas ho popoháněl ku předu, aby zavřel dveře, nastartoval motor a okamžitě zmizel, jenomže nohy jej zradily.
Střelil pohledem ke Carterovi. Ten jenom ležel a koukal tak příšerně vyčerpaně…
„Gabrieli?“ Ozvalo se zašeptání a kroky ustaly.
„Amélie, co tady děláš?“ Kruci ani netušila, jak je oba vyděsila. Vlastně především Gabriela, který si s největší pravděpodobností myslel, že ten někdo, kdo se přibližoval, byl nějaký otcův strážce. V tom případě by byli v pytli.
„Přišla jsem se ještě naposledy rozloučit.“ Skousla si ret.
Gabriel se chytil za hlavu a jednou se zatočil dokola kolem své osy.
„Tohle příště nedělej. Bál jsem se, že by to mohli být strážci.“ Měl by po ní vyjet, že je hloupá, když tohle dělá, ale sám byl rád za její přítomnost.. Loučili se, ale Gabrielovi to nebylo dost. Ani druhé a poslední loučení mu nebude dost.
„Promiň, bráško.“ Omluvila se Amélie. Přišla k němu s taškou v ruce a hleděla mu do očí.
„Nebuď smutná.“ Chtěl ji uklidnit. „Co to máš?“ Zeptal se zvědavě s pohledem upřeným na její tašku.
„Něco pro vás dva.“ řekla a zářivě se usmála. „Hodím to na zadní sedadlo ke Carterovi. Otevři to, až dojedete do bezpečí.“
„Dobře.“ Přikývl Gabriel.
Amélie otevřela dveře od auta a spatřila zmučeného Cartera. Na chvilku se zasekla. Je vůbec naživu? Proletělo jí hlavou.
„Amélie.“ Pokynul maličko hlavou.
„Ahoj. Já..jenom sem dolů dám nějakou tašku.“ Ukázala na prostor, kde by měl mít Carter nohy, ale tam bylo volno, protože ležel natažený na zadních sedačkách. „Až se uzdravíš, tak se mi o něj postarej.“ Zašeptala Amélie. I když její bratr se choval v poslední době jinak, trochu silněji a ne příliš zranitelně, tak se o něj stejně pořád bála. Byl přece její malý bráška. Na tom se nikdy nic nezmění, pomyslela si.
„Jenom, co budu moct. Nedovolím, aby mu kdokoliv ublížil.“ Usmál se slabě Carter.
„Děkuju, Cartere.“ S tím zabouchla dveře od auta a otočila se na bratra.
„No tak mě obejmi.“ Zasmál se a rozpřáhl náruč. Amélie do ní doslova skočila, div Gabriela neporazila na zem.
„Miluju tě, bráško. Nezapomeň na mě.“
„Na tebe bych nedokázal zapomenout.“ Zašeptal a pustil ji.
Otočil se, ale Amélií se do očí nepodíval. Nezvládl by to. Nastoupil do auta a nastartoval.
Amélie zmáčkla tlačítko, kterým jim otevřela vrata a čekala, až projedou, aby mohla znovu zavřít a jít spát jako by nic.
Jediný člověk, který jí tady zbyl byl Michi…
Gabriel byl strašně nervózní. I když projel bránou, která ohraničovala jejich pozemek, tak stále nebyl klidný. Bál se, aby je někdo nesledoval. Cartera by okamžitě zabili a kdo ví, co by dělali Gabrielovi.
„Gaby?“ Oslovil ho Carter.
„Ano?“ Přitočil se k němu na moment, aby viděl, jestli je v pořádku, ale ihned musel pohled obrátit zpátky na vozovku. Ještě by se vybourali a to by teprve byla sranda.
„Kam jedeme?“
„Nech se překvapit.“ Odpověděl Gabriel tajemně. „Já vím, že bys nejradši spal, ale za chvíli si přehodíme auto, tak to ještě chvilku vydrž.“ Šlápl Gabriel na plyn, aby byl na smluveném místě rychleji. Už tak měli zpoždění. Ne velké, ale měli.

Gabriel zaparkoval auto.
„Počkej ještě chvíli tady ano? Hned ti pomůžeme do druhého auta.“ S tím vyskočil Gabriel z vozu i se svojí a sestřinou taškou.
„Ahoj, Charlie.“ Pozdravil starého známého. Charlie byl vysoký muž, kterého se všichni báli. Dokonce snad i jeho rodina. Byl prostě tvrďák se vším všudy a taky pro každou špinavou práci. Na to se Gabrielovi hodil.
„Ahoj, Gabrieli.“  Opětoval jeho pozdrav. „Máš peníze?“
„Jo.“ Sáhl do tašky pro svazek bankovek a podal je Charliemu.
„Budu ti věřit a přepočítám si je až doma.“ Neměl s Gabrielem nikdy problém, a tak nebyl důvod nevěřit mu.
„Díky, Charlie. Pomůžeš mi prosím tě strčit mého přítele do toho druhého auta? Je na tom trochu špatně.“
„Kdopak si s ním hrál?“ Pozvedl Charlie obočí.
„Nech to plavat.“ Odbyl pouze Charlieho. Nechtěl se zbytečně vybavovat o věcech, které se pak mohly nějak dostat ke Gabrielovu otci.
„Ok.“ Souhlasil nakonec Charlie.
Gabriel hodil obě tašky do obyčejného ošoupaného auta. Nijak nápadné. V pohodě splyne s okolím, ne jako to černé s neprůstřelnými skly.
Vrátil se zpátky k černému autu a chtěl pomoci Charliemu s přemístěním Cartera, ale ten už to ovšem vyřešil po svém. Vzal Cartera i přes jeho protesty do náruče a odnesl ho do omšelého auta, které teď bylo jejich. Gabriel by takhle Cartera vzít nedokázal, na to nebyl dostatečně silný tak jako Charlie.
„Děkuju ti, Charlie.“ Poděkoval, když už Carter byl přemístěn.
Gabriel se posadil za volant a nastartoval motor.
„Mějte se a neboj, všechno zařídím.“ Mrkl spiklenecky a s tím odešel. Gabriel se rozjel směrem k letišti.
Čím dál víc se blížili svobodě.