Mafie (17)

Někdo minule říkal, že kapitola byla krátká, a tak jsem tuhle napsala trochu delší. Stydím se za sebe, když se podívám, kdy naposledy mafie byla.. Budu se snažit věnovat se přiznání a mafii stejně jako believe a ostří.

Děkuji za všechny vaše komentáře:)

Beta: Teru

Věnování: Catulus :)







Jakmile jeho sestra Amélie opustila pokoj, tak si vzal mobil a prohledával svoje kontakty, kterých měl teda uložených požehnaně. Jediná možnost, jak všechno domluvit a neopustit přitom dům, byla volat. Kdyby totiž chtěl někam jít, musel by s ním Michi nebo jakýkoliv jiný otcův strážce. Gabriel nesměl dopustit, aby kdokoliv cokoliv prozradil, a proto o jeho plánu věděla jenom jeho sestra, které bezmezně důvěřoval.
Obvolával strašně moc lidí.. Ještě, že měl neomezené volání, protože jinak by se asi nedoplatil. Vlastně ne on, ale jeho otec by se nedoplatil. Všichni, kterým volal, naštěstí byli vstřícní a vyhověli mu. Měl taky dost peněz, které jim za práci slíbil, takže nebyl problém. Čím víc nabízel, tím rychleji byli ochotni pracovat. Když jsou peníze tak jde všechno.
Ukončil poslední hovor a svalil se vyčerpaně do křesla. Seděl na něm už přes tři hodiny v nejrůznějších pozicích. Bolela ho záda a měl přesezený zadek.
Doufal, že jeho téměř dokonalý plán má šanci vyjít. Kdyby ne..
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.  Znovu se objevila Gabrielova sestra.
„Ahoj.“
„Dneska.“ Vypravil ze sebe to jedno slovo Gabriel. Už dneska museli vše provést. Carter neměl moc času. Jeho křik, který se ozýval ze sklepení bylo příšerné poslouchat. Gabriel strašně trpěl, když věděl, že mu ubližují, ale Carter jistě trpěl ještě víc, protože to on byl ten, kterému bylo ubližováno.
„Už dnes?“ Polkla hlasitě Amélie. Chtěla bráškovi pomoct za každou cenu, ale netušila, že jeho plán půjde tak rychle.
„Carter..nevydrží tam dlouho. Copak jsi neslyšela, jak křičel?“ šeptal Gabriel. Objal se pažemi, protože mu najednou byla hrozná zima. Úplně nejvíc by potřeboval objetí od Cartera, které teď nebylo možné uskutečnit.
„Slyšela.“ Sklopila pohled jeho sestra. Kdyby tam dole byl Michi a takhle křičel, nedokázala by sedět nečinně ve svém pokoji. Vběhla by tam a ve vzteku všechny strážce srovnala na hromadu. Dobře, uvažovala trochu fanaticky, ale někoho koho milovala, by tam nemohla nechat. Obdivovala brášku, že to vydržel.
„Ve dvě hodiny v noci. Michi bude mít dole ve sklepení stráž, díval jsem se do rozpisu. Je mi líto ségra, ale budu ho muset něčím praštit po hlavě, aby ztratil vědomí. Až se probere, tak bude mít bouli a my budeme pryč. Otec nesmí pojmout podezření, že s tím má Michi něco společného. Jednou mu řekneš pravdu, ale ne teď. To je příliš riskantní.“ Vyložil jí znovu základní informace.
„Dobře.“ Přitakala. Michi to přežije a ona mu když tak všechno vynahradí svou péčí, pomyslela si.
„Pojď ke mně.“ Stoupnul si Gabriel a rozpřáhl ruce, aby se mohl s Amélií objat. Co když tohle bylo jejich poslední objetí v životě?
„Budeš mi chybět, bráško.“ Rozplakala se jeho sestra. Taky si uvědomovala, že se možná vidí naposledy.
„Jsi ta nejlepší sestra, jakou jsem si mohl přát. Vždycky jsi tady byla pro mě a já pro tebe. Doufám, že tě Michi bude pořádně chránit, aby se ti nic nestalo. Jinak se vrátím a uvidí.“ Usmál se Gabriel. Právě v tuhle chvíli si hrál na silného, i když jím nebyl. I Carter dnes v noci potřeboval, aby byl silný. Pro jednou se musel obětovat.
Gabriel zalezl do postele, když odešla jeho sestra. Dlouho se díval za zavřenými dveřmi, ale nakonec zavřel oči. Potřeboval se pár hodin prospat, jestli měl něco v noci podnikat.

Když se Gabriel probudil o půl druhé v noci, díky budíku, tak ihned vyskočil z postele. Neměl času nazbyt.
Vytáhl si ze skříně nějaké oblečení, které naskládal do cestovní tašky a taky zabalil něco i Carterovi. Sám se převlékl do upnutých černých kalhot, které ukazovaly, jak byl ve skutečnosti hubený. Obyčejné bílé tričko s krátkým rukávem si oblékl hned poté a jako poslední zbývala černá mikina přes hlavu. Miloval ji. Nehodlal nechat svou nejoblíbenější mikinu tady.
Notebook a ani žádnou jinou elektroniku si sebou vzít nesměl. Dali by se podle signálu vystopovat. Příliš riskantní.
Ze šuplíku ještě vytáhl hotovost, která činila nějakých třicet tisíc dolarů. Nacpal peníze do tašky, kterou hned potom zapnul. Přehodil si ji přes rameno a popadl oblečení pro Cartera z postele. Musel jej přece do něčeho obléct ještě teď.
Už byl na odchodu, když si uvědomil, že vlastně neměl čím omráčit Michiho.
„Kriste..“ řekl si pro sebe. Shodil tašku z ramene a oblečení schoval do ní. Vrátil se k posteli, a zpod ní vytáhl basebalovou pálku.
„Tohle bude bolet.“
Tašku si odložil u vchodu do sklepení. Jenom s basebalovou pálkou v ruce kráčel dolů po schodech.
Svou zbraň takticky schoval za záda, protože chodba byla dlouhá a Michi by viděl, co měl v ruce.
„Gabrieli, co tady děláš?“ šeptal Michi, když byl Gabriel od něj vzdálený asi deset metrů.
„Chci jít za.. Bože Cartere!“ Zadíval se směrem za Michiho. Ten se samozřejmě otočil a tím poskytl Gabrielovi chvilku na to, aby přiskočil a praštil ho do hlavy.
Michi se skácel na zem jako domeček z karet, do kterého fouknul vítr.
„Promiň, Michi.“ Skousl si Gabriel ret. Odhodil na zem basebalovou pálku. Zaběhl nahoru pro tašku a i s ní běžel chodbou až ke dveřím místnosti, ve které byl Carter.
„Gaby? Co tady zase děláš? Je to nebezpečné.“ Mluvil velmi tiše, ale i tak na něm bylo znát, jak moc rád Gabriela znovu vidí.
„Už budeme jenom spolu.“ Objal Gabriel Cartera.
Když se odtáhl tak viděl jeho krk, na kterém byla nepěkná spálenina.
„Otec tě popálil.“ Vydechl Gabriel.
„To je v pořádku.“ Pohladil Carter svou lásku po tváři. Nezáleželo mu na tom, jak moc to bolelo, hlavně že teď byl s ním.
„Přinesl jsem ti oblečení.“ řekl a roztřesenýma rukama ho vytahoval z tašky.
„A k čemu mi bude?“ Nechápal Carter. Samozřejmě by si rád na sebe něco oblékl, protože mu byla zima, ale až by znovu přišli strážci, tak by se divili, kde oblečení sebral.
„Copak ti to ještě nedošlo? Utíkáme odtud pryč.“ Plácl se Gabriel do čela. „Můžeš se posadit? Musím tě obléct.“
Carter se odlepil od stěny a posunul se kousek blíž ke Gabymu. Ten už se mu snažil navléct triko a mikinu. Bolelo ho, když zvedal paže, ale snažil se bolest nedávat před Gabrielem najevo.
„Potřebujeme se dostat do garáží. Stačí projít tuhle dlouhou chodbou. Na druhém konci jsou dveře a ty vedou do garáží. Není to daleko. Zvládneš ujít těch několik desítek metrů s mou pomocí?“
„Pokusím se.“ Usmál se Carter. Gabriel mu pomohl na nohy. Držet tašku a ještě Cartera bylo vytěžující. Na čele se mu tvořily kapičky potu, které stékaly po tváři. Ačkoliv se Carter snažil jít převážně sám, tak se stejně o Gabriela opíral. Byl až moc zničený a vyčerpaný.
„Tys ho zabil?“ zeptal se sípavě Carter, když procházeli kolem nehybného těla Michiho.
„Ne, jenom omráčil.“
„Kdo by to do tebe řekl.“ Usmál se Carter a udělal další krok vpřed.
„Hej, pokud jde o tebe, tak bych udělal cokoliv.“ Prozradil mu Gabriel malou skutečnost, které si asi Carter nebyl vědom.
„Polib mě.“ zašeptal Carter a zastavil se.
„Teď? Cartere, na tohle není čas.“ Zavrtěl Gabriel hlavou, ale když se podíval na Cartera a spatřil jeho smutné oči, které tak moc toužily po polibku. Nahnul se blíž a opřel jej o stěnu, aby neupadl. Rukou mu zajel do vlasů a malou chvíli se v nich prohraboval. Přitom Cartera vášnivě líbal jako by to snad bylo naposledy. Kdo ví, co se ještě mohlo stát. Nebyli ani pryč z domu.
„Musíme jít.“ Odtrhnul se Gabriel.
Carterovi se nejspíš zázrakem podařilo došourat až do garáží, kde byl posazen na zadní sedadla auta. Svalil se a ležel.
„Jen jdu pro klíčky, co jsou tam na věšáčku, a pojedeme.“ Gabriel se usmíval od ucha k uchu, protože už měl u sebe Carter a spolu za moment mohli utéct.
Otevíral dveře od auta, když zaslechl na chodbě kroky, které se zdály být čím dál blíž.