Believe (28)

Jak už jsem vám několikrát říkala, tak od téhle kapitoly bude posun v ději. Doufám, že to není až příliš velký skok. Přemýšlela jsem, co bych vymyslela na konec,  aby byl takový fajn jako obvykle a při psaní mě to napadlo. Musím vám říct, že to bylo úplné prozření :D

Beta: Teru

Věnování: Šoteček :-*






O ČTYŘI MĚSÍCE POZDĚJI

PAULIE

Ráno se probouzím v posteli. Rukou, ještě se zavřenýma očima, šmátrám vlevo, abych chňapl Jakea, ale na jeho místě je jenom chladná přikrývka. Velice rychle mě tohle zjištění probudí. Kam krucinál šel a jak dlouho už je pryč?
Vedle postele mi zběsile začne zvonit budík. Poskakuje po stolku. Ten příšerný zvuk mi trhá uši. Chmátnu po něm a jediným tlačítkem zvuk utlumím.
Vyčerpaný se znovu svalím do postele. Jenže..pořád nevím, kam se poděla moje láska. Překulím se na stranu a vyskočím na nohy.
„Jakeu?“ Volám na něj, když jdu do kuchyně.
„Ahoj, Paulie.“ Pozdraví mě Mike.
„Miku? Co tu děláš?“ Divím se. Vůbec jsem nečekal, že by tady mohl být.
„Tu máš.“ Podá mi pozlacenou obálku. Nakrčím obočí, ale převezmu si ji od něj. Rozlepím obálku a vytáhnu složený kousek papíru. Rozložím jej, abych si mohl přečíst, co je na něm napsáno.
Dobré ráno lásko,
Mrzí mě, že jsem nebyl u tvého probuzení. Vím, je to velký den nás obou, ale přece nemůžu vidět nevěstu před svatbou. A nemrač se. Budeš krásná nevěsta. Miluji tě, Jake.
Jake mě zná. Při oslovení mě nevěstou jsem se zamračil, tak jako on předpokládal. Nesnáším, když ze mě dělá dívku. I přesto se ale na jeho vzkaz usmívám.
„Dostal jsem za úkol dopravit tě včas na svatební obřad.“ Vstane Mike.
Povzdechnu si. Dneska je náš velký den, na který jsem se tak strašně těšil už minimálně dva týdny, kdy naprosto vrcholily přípravy. S Jakem jsme oba byly hodně ve stresu a občas se i dokonce hádali, ale nakonec všechno vyřešil Mike se svými kompromisy.
„Jo..“ Vydechnu. Nevím, co mám jít dělat jako první.
„Hlavně se uklidni. Všechno zvládneme. Je osm hodin a obřad začíná v jedenáct. Vyrazíme z bytu nejpozději o půl jedenácté, abychom tam byli včas.“ Mike mne pro jistotu obejme, aby věděl, že jsem vážně v pořádku.
„To nestihneme.“ Protestuji.
„Ale ano.“ Zasměje se. „První se musíš nasnídat. Schoval jsem tác chlebíčků, které měli být na hostině. Je jich tam snad až příliš a jeden nebude scházet.“ Mike mě pustí ze svého objetí a jde z ledničky vytáhnout chutné chlebíčky.
Chytím se za břicho. Kručí mi v něm, ale i tak nemám na jídlo ani pomyšlení.
„Teď do sebe jídlo nedostanu.“ Zakroutím hlavou. „Půjdu se osprchovat, tak možná potom, jo? Počkej tady.“

MIKE

Když Paulie zaleze do koupelny, tak vezmu mobil a zavolám Jakeovi.
„Ano, Miku?“ Vezme to téměř hned. Vždycky bere moje hovory ani ne po prvním zazvonění. Jako by snad věděl, že budu volat. Věštec.
„No, ahoj. Paulie už se probudil. Teď je ve sprše, tak jsem toho využil, abych ti zavolal.“ Oznámím mu nejnovější informace.
„Přečetl si vzkaz v obálce?“ Zasměje se do telefonu.
„Jo.“ Přitakám.
„Nebyl naštvaný, že ne?“ Ujišťuje se Jake.
„Ne, neboj. Usmíval se. Akorát má strach, že nic nebudeme stíhat. Já ho nějak zpacifikuju.“
„To je celý on. Počkej..Ne, tyhle květiny dejte na druhou stranu, děkuju. No dobrý. Já budu muset končit, protože mám ještě pár věcí, co je třeba udělat. Uvidíme se.“ Rozloučí se semnou Jake. Ani mu nestihnu říct ahoj, protože zavěsí.
Schovám mobil do kapsy a jdu si pustit televizi, než se Paulie vysprchuje.

PAULIE

„Ten oblek mi vůbec nesluší.“ Dívám se na sebe kriticky do zrcadla. Připadám si divně, ale to bude asi tím, že obleky skoro vůbec nenosím. No vlastně vůbec je nenosím.
„Paulie, neštvi mě. Vypadáš báječně.“ Protáčí Mike oči.
„Já to viděl!“ Zahrozím prstem. „Když já nejsem zvyklý mít něco takového na sobě.“ Povzdechnu si sklíčeně.
„Já vím, ale jeden den to přežiješ.“
„Vážně mi to sluší?“ Otočím se na něj. Mike popojde blíž a upraví mi kravatu.
„Ano vážně ti to sluší, Paulie. Bude to úžasný den pro vás oba. Jsem šťastný, že jste se vy dva našli a máte se tak rádi.“ Pohladí mě přátelsky po rameni.
„Jo. Pokud z toho všeho ovšem nebudu mít infarkt.“ Zasměji se, abych trochu odlehčil atmosféru. „Kolik je hodin?“
„Bude půl jedenácté.“
„Co tady ještě děláme? Musíme jít.“ Zhrozím se.

JAKE

Když nás prohlásí za manžele a já smím Paulieho políbit, tak udělám něco pro něj nečekaného. Ruku dám na jeho záda a když se k němu nakláním pro polibek..
„Hej co to děláš?“ Usměje se. Zakloním ho. Leží čistě v mých rukou. Kdybych ho teď pustil, tak si nadře, ale já ho ani náhodou pustit nehodlám.
„Miluji tě, Paulie.“ Konečně ho políbím. Všichni v místnosti začnou tleskat. My dva je, ale na moment nevnímáme a odevzdáváme se sami sobě. Nejradši bych si Paulieho vzal tady a teď, ale musím počkat na večer. Nemůžu se dočkat.
Chytíme se za ruce a procházíme uličkou. Všichni nám gratulují. Usmívám se, když vidím Paulieho šťastného…ovšem jen do doby, kdy se podívám před sebe a spatřím mého otce a matku, jak stojí jako dva solné sloupy opodál od všech ostatních.