Mafie (16)

Jo povedlo se mi napsat tu mafii. Sice je zase díl trochu kratší, ale příště už to asi bude lepší, protože sem zase něco vymyslela a začíná se nám to rozjíždět.


Věnování: Jin



Carter ležel stále schoulený k sobě a snažil se hodně spát, když mu dávali prostor, aby nabyl nějaké síly. Sny se mu nezdály žádné, i když usiloval o to, aby byly právě o Gabrielovi. Jeho přání však nikdo nevyslyšel.
Probudili ho ráno, jak přišli zase na další výslech. Kdyby to měl počítat, jednalo se asi o čtvrtý nebo pátý?
Carter otevřel oči a zamžoural do spoře osvětlené místnosti. Světlo ho nemile bodalo do očí, jak byl rozespalý.
Rozhlédl se a uviděl jenom dva strážce v doprovodu Gabrielova otce. Divil se, že jich nebylo víc, jak měli ve zvyku. Vrhalo se jich na něj strašně moc a podle toho taky vypadalo Carterovo tělo. Samý šrám a modřina.
„Ptal jsem se Rona a Phila, jak pokročili ve výslechu, ale dozvěděl jsem se špatné zprávy.“ Zakroutil hlavou velký mafián. „Prý se jim z tebe stále nepodařilo dostat žádné informace.“
To je úplná pravda. Neřekl bodyguardům ani slovo, i když do něj bušili hlava ne hlava. Samozřejmě jim mohl říct, co chtěli, ale pak by už byl ovšem mrtvý. Takhle měl naději, že se povede Gabrielovi něco vymyslet.
„Rone já myslím, že neslyšel, co jsem říkal. Můžeš ho trochu probrat?“ Otočil se na svého hlavního strážce.  Ten udělal dva kroky směrem ke Carterovi, až se ocitl těsně u něj. Za paži ho vytáhl na nohy. Carter sotva stál a to spal skoro celou noc. Nohy se mu třásly a bylo pro něj opravdu velkým úsilím udržet se ve stoje. Na sobě měl oblečené jenom kalhoty, jinak nic. Byla to jediná věc, kterou mu nechali. Jediná věc, kterou v ten moment vlastnil.
Naprosto očekával, co přijde. Rána pěstí do břicha. Ron jej pustil a Carter se skácel na matračku. Nedokázal po takové ráně zůstat stát. Byl by nadlidský výkon, kdyby se mu to povedlo.
„Už jsi vzhůru.“ Zhodnotil jeho stav Gabrielův otec. „Tak bys nám mohl říct, co všechno víš.“
„Nic vám neřeknu.“ Procedil Carter odhodlaně skrze zuby. Bolelo jej vážně celé tělo, ale nemínil nějak extra dávat před Gabrielovým otcem najevo, jak moc silnou bolestí trpí. Byl by akorát potěšen, co se mu povedlo a tu radost mu Carter rozhodně dělat nechtěl.
„Jak chceš. Chlapi chyťte ho.“ Pokynul jim a oni jako psi na povel poslechli.
Mafián si vložil mezi prsty tlustý doutník a zapálil si jej. Vyfoukl dým směrem ke Carterovi a ten jenom zavřel oči, aby ho z toho dýmu nepálili.
Nemohl se proti nim bránit, protože neměl sílu. Byl naprosto vyčerpaný. Jenom se nechával držet v sedě a čekal, co přijde tentokrát.
„Cartere, Cartere..“ Povzdechl si mafián. „Měl by sis už konečně uvědomit, že tohle tvoje chování absolutně nikam nevede. Jestli mi nedáš, co chci, tak za sebe neručím.“
„Je mi líto.“
„Mě taky.“ Potáhl si mafián z doutníku, znovu vyfoukl dým a šel blíž ke Carterovi. Přidřepl si k němu a zadíval se na žhavý konec doutníku. Potom se podíval na Cartera. Tomu stačilo blýsknutí v mafiánových očích.
Pevně stiskl víčka k sobě. Zatnul zuby. Řekl si, že za žádnou cenu nebude křičet, když si ten bastard típne doutník o jeho holou kůži, ale nemohl se ubránit řvaní. Křičel jako když ho na nože braly.
Kůže na jeho krku byla spálená jistě docela dost.
Neschopen nadechnout se o to pokoušel. Takovou příšernou bolest snad nikdy nezažil.

Gabriel zrovna procházel kolem dveří, které vedly do sklepa, když zaslechl ukrutný křik. Musel patřit jedině jeho lásce. Jeho otec…šel tam..jistě mu ubližovali. Byl to strašný pocit vědět, že nemohl nic dělat.
Zastavil a zapřel se rukou o zeď, aby zachoval klid a okamžitě neletěl dolů. Otec by byl naštvaný. Samozřejmě, že mu za takové trable Carter stál, ale co by zmohl, kdyby tam doletěl? Všichni by na něj akorát koukali, jak na zjevení, a pak by stejně pokračovali v mučení Cartera..
Vydal se raději nahoru do pokoje.
Stulil se v křesle a přemýšlel, co by mohl dělat. Jak tak sledoval Cartera a jeho zdravotní stav… Už dlouho otcovo počínání neměl šanci vydržet. Nechtěl ho ztratit, ale taky musel vymyslet, jak udělat vše, aby byli v bezpečí oba.
Vytáhl si z kapsy telefon a napsal sestřičce sms, ať za ním sama přijde. Michi byl v pohodě, ale ještě mu tak stoprocentně nevěřil. Sestra.. to byla osoba, která tu pro něj vždycky byla, on se na ni mohl spolehnout a naopak. Amélie jediná mu mohla pomoct. Nikdo jiný.
„Bráško, copak?“ Zaklapla za sebou dveře a přišla až ke Gabrielovi. Prohrábla mu vlasy a on jako vždy uhnul před její rukou.
„Mám nápad a ty mi musíš pomoct ho zrealizovat.“ Vybalil na sestřičku.
„Nápad?“ Vyvalila oči.
„Jo.“ Přikývl Gabriel a začal šeptat svoje plány. Uvažoval nad tím opravdu důkladně a většinu věcí měl vymyšlených. Jen potřeboval sestřiny rady a schválení.
„Bráško nezdá se ti to trochu moc..?“
„Ne..Je to jediné možné řešení. Jinak to nejde.“ Zavrtěl Gabriel hlavou. Ať se snažil, jak chtěl, tak stejně mu vždycky na mysl padl zpátky tenhle nápad a žádný jiný.
„Dobře.“ Povzdechla si Amélie.
„Vážně to jinak nepůjde.“
„Mám tě ráda, bráško. Dokonce moc ráda. Pamatuj na to.“ Objala ho sestra. Poslední dobou byla nějak moc citlivá.
„Taky tě mám rád. Teď musím jít zařizovat. Uvidíme se večer.“