Believe (25)

Tak uvidíte, jak Jake reagoval, když mu to Paulie řekl..
Není to opravené, tak snad tam není moc chyb..

Btw. Plánuju napsat dneska ještě přiznání, tak s tím počítejte tak kolem jedenácté půlnoci večer.. :)


Věnování: Šoteček <3




MIKE

Svírám Paulieho v náruči, dokud nepřestane plakat.
„Už dobrý?“ Optám se. Odpovědí se mi dostane zakroucení hlavou. Zřejmě už nepláče, protože mu došly slzy.
„Hlavně se neobviňuj, ano? Ty jsi oběť. Jake pochopí tvé chování, jakmile se dozví, co se stalo.“ Mluvím k Pauliemu stále. Musí si uvědomit, že on za nic nemůže.
„Co když mě odsoudí?“ Posadí se a zadívá se na mě.
„Neodsoudí tě. Neudělal by něco takového.“ Hned zavrhnu Paulieho hloupou teorii. Jake není takový, Paulie to ví, ale stejně se bojí.
Uslyším, jak v zámku zachrastí klíče, když Jake odemyká a vstupuje do bytu.
Paulie se celý napne.
„Bude to v pohodě.“ Usměji se na něj povzbudivě.
Jdu za Jakem.
„Ahoj.“ Pozdraví mě udýchaně. V každé ruce nese dvě velké tašky s nákupem.
„Vykoupil jsi obchod?“ Pozvednu obočí.
„Ne. Co Paulie?“ Odbude mě pouze. Nemá náladu na vtípky. To poznám hned.
„Promiň.“ Omluvím se a sklopím zrak. „Otevřel mi, plakal, tak jsem ho trochu uklidnil. Sebral jsem klíč ze dveří, takže už se nemůže zamknout.“
Jake okamžitě pustí všechny tašky, co má v rukou a rozeběhne se do ložnice.
Seberu rozsypané jídlo, dám ho do tašek a jdu s tím do kuchyně, abych vše uložil na správné místo. Pochybuji, že Jake na to teďka bude mít čas.

JAKE

Vtrhnu do ložnice jako velká voda, až tím Paulieho vyděsím. Jsem tak rád, že už na něj nemusím mluvit přes zamčené dveře a na vlastní oči vidím, že je v pořádku.
„Broučku..“ zašeptám.
„Ne nechoď ke mně.“ Zastaví mě Paulie.  „Já…musím ti říct, co se stalo..Je to těžké a..“ Zajíkne se. Tváře má mokré od prolitých slz, ale nové už mu z očí nekanou. Mám nehoráznou touhu sevřít ho v objetí, ale chce mi konečně říci, co se děje, a tak ho nechávám mluvit.
„Poslouchám tě.“ Povím. Je pro mě těžké tohle říct, když bych vážně nejradši byl u něj, ale musím jej vyslechnout.
„Když jsi byl v kómatu, tak jeden doktor se mě pokusil znásilnit. Vlastně mi ublížil a..“
„Myslíš to opravdu vážně?“ Podaří se mi ze sebe dostat. Stačí mi jediný pohled na Paulieho.
Jeho oči.. říká pravdu.
„Kdo to je?! Jak se jmenuje?! Jak ho najdu?!“ Začnu křičet. Kypí ve mně tak strašný vztek. Myslím jenom na jediné…Někdo ublížil mému Pauliemu. Až ho dostanu do rukou, tak je mrtvý.
„Jakeu, Jakeu uklidni se.“ Postaví se přede mě Mike, který přiletí z kuchyně hned potom, co mě slyší řvát.
Ruce mi položí na hruď a tlačí mé tělo ven z ložnice. Jediné štěstí, že je stejně stavěný jako já a má taky sílu. Nechávám se odtlačit pryč. Kdybych chtěl, hravě bych Mika přepral, ale teď bude asi lepší, když mě uklidí.
„Uklidni se Jakeu, jasné? Děsíš ho. Děsíš Paulieho.“ Drží mě zkrátka. Jsem doslova rudý vzteky.
„Ja-jak se to mohlo stát? Kdy?“ Stejně to nakonec bude Mike, kdo mi vše poví, i když to chtěl přenechat Pauliemu.
„Byl jsi v kómatu. On..chtěl ti být stále na blízku, ale zdravotní sestry mu nedovolovaly být u tebe. Hrozně plakal, když se ho „milý“ dokror zeptal, co se děje. Potom, co mu Paulie vyložil svůj problém, tak on mu slíbil kartu, díky které mohl být na tvém pokoji stále a bez omezení. Netušil, že by za to mohl něco chtít. Byl nadšený, další den si pro ni šel, ale zvrtlo se to. Žádal po něm sex, ale když odmítl..Doktor Paulieho znásilnil, říkal mu hnusné věci. Paulie křičel o pomoc a té se mu naštěstí dostalo.“ Vypoví ve zkratce, tak nějak všechno.
„Bože…“ chytím se za čelo. „Proč mi nic neřekl..?“
„Neměl kdy. Když ses probudil, tak jsi si ho nepamatoval. Vzpomněl sis až teď a říkat něco takového..Podle mě neměl v plánu se o tom v bližší době vůbec zmiňovat.“
„Ale proč nechtěl, abych ho objal?“ Otázka, co mi vrtá v hlavě.
„Myslí si, že ho a odsoudíš a zavrhneš.“ Objasní mi Mike. Zase ví o něco víc, jak já.
„Proč bych to proboha dělal?“ Ptám se spíše řečnickou otázkou, ale stejně mi na ni Mike odpoví.
„Je toho na Paulieho moc. Běž za ním, ale hlavně buď v klidu. Potřebuje tvoji podporu a ne křik.“
„Jo. Ještě moment. Co se stalo s tím hajzlem?“ Na to se nejde nezeptat.
„Sedí ve vězení a sebrali mu lékařskou licenci.“ Tohle mi zatím pro uspokojení vzteku stačí. Asi se stavím, abych si s ním pokecal. Teď má ale přednost Paulie.
Jdu za ním znovu. Tentokrát už nerozzlobený.
Miláček sedí nejistě na posteli. Kolena má přitáhnuté k bradě a hlavu položenou na nohou. Nedívá se mým směrem.
„Paulie.“ Promluvím s knedlíkem v krku.
Zvedne ke mně hlavu. Třese se mu ret. Znak toho, že se blíží pláč.
Posadím se k němu a přitáhnu si ho k sobě.
„Lásko, je mi to tolik líto.“ Šeptám mu. „Měl jsem tady být, když jsi mě potřeboval.“
„Prosím tě neopouštěj mě.“
„Tebe přece neopustím nikdy.“
„Bál jsem se, že mě nebudeš chtít, když i to řeknu, a tak jsem utekl a schoval se v ložnici.“
„Ach zlato. Miluju tě. Když někoho miluješ, jen tak nepřestaneš. Už vůbec ne, když ti někdo ublížil. Jsi v pořádku nebo tě to trápí? Chceš si o tom promluvit?“ Zajímám se.
„Jsem s tebou, tak je to v pořádku. Když si budu chtít promluvit, tak přijdu.“
„Ale určitě přijdeš. Žádné schovávání.“ Dám mu pusu na nos a Paulie se zasměje.