Believe (24)

Mám pocit, že něco podobného jsem už psala k minulé kapitole, ale prostě jsem to po sobě ani nečetla, tak chyby a překlepy prosím ignorujte..
Snad se vám bude kapitolka líbit. Makala jsem na ní s přestávkami už od 11 hodin a konečně se mi podařilo ji dopsat. Pořád jsem tak přemýšlela a přemýšlela a hádejte co? Nápady ke mně chodily a nechtělo se jim odcházet, takže believe asi opravdu jen tak neskončí. Mám toho v plánu ještě docela dost. Snad se mi zdá, že jsme teprve tak v půlce.. A jestli chcete menší SPOILER, tak hodlám Mikovi poskytnout v povídce trochu víc prostoru, ale až později. Máte se tedy na co těšit. Doufám, že jsem nevyzradila až moc..

Věnování: Šoteček <3




Jake 

Vztáhnu ruku k Pauliemu, abych jej pohladil po tváři, ale on ustoupí o krok dál ode mě.
„Zlato, co se děje? Co se stalo?“ Ptám se. Opravdu je bílý jako stěna. Paulieho pohled je zastřený a jeho oči se zalesknou slzami. Zavrtí hlavou a rozeběhne se do ložnice. Silně třískne dveřmi, až nadskočím, jak se leknu.
Jdu hned za ním, ale když zkouším kliku, tak s ní můžu jenom lomcovat nahoru a dolů a dveře se přesto neotevřou. Nechápu, že jsem ty klíčky ve dveřích pokojů už dávno nevyhodil. Mohl jsem být u Paulieho, ale já je tam nechal a on měl šanci se zamknout.
„Paulie? Otevři ty dveře.“ Prosím ho. Já netuším, co jsem řekl, že je najednou takový. V jednu chvíli se tváří absolutně šťastně..Ptal jsem se ho, co se dělo, když jsem byl v kómatu. Muselo se stát něco… Vůbec netuším…
Paulie mi neodpovídá.
„Miláčku, prosím tě. Odemkni a pusť mě za tebou.“ Mluvím k němu skrze dveře, ale odpovědí mi je akorát ticho.
Po chvíli se začnou ozývat vzlyky. Jsem naprosto bezmocný. Tak moc bych chtěl k němu, abych ho mohl objat, ale nemám se do ložnice jak jinak dostat.

Paulie 

Nedokážu nic jiného, než utéct a zavřít se v ložnici. Když mě Jake prosí, abych ho k sobě pustil. Nezvládnu se zvednout, jít mu odemknout a všechno mu povědět. Prostě to nejde. Nemůžu mu říct, co se stalo mezitím, co on byl mimo.
Jenom se choulím v posteli do klubíčka a pláču.
Stejně se jednou dozví pravdu a potom mě nebude chtít. Zavrhne mě, protože jsem špinavý. Doktor Rodriguez mě pošpinil. Ublížil mi, jak nejvíc mohl. Jake byl v kómatu a ten bastard toho využil. Bránil jsem se před ním, ale uvěří mi Jake? Vždycky se mě snažil chápat..pochopí tohle? Nechci riskovat, že bych ho znovu ztratil. Skončil by tím asi i můj život. Bez Jakea..bych nemohl žít.
„Lásko no tak.“ Stále slyším za dveřmi jeho starostlivý hlas. Kdyby tak věděl…
Zabořím hlavu do polštáře a snažím se svoje vzlyky alespoň tlumit, ale on už je beztak slyšel. Vím, jak nesnáší, když pláču. Vlastně ne nesnáší..jenom je z toho vždycky celý nesvůj a má nehoráznou touhu mě objímat a utěšovat.

Jake 

Zabuším pěstí na dveře. Proč mě krucinál nepustí dovnitř?!!
Odejdu ode dveří a zamířím do kuchyně. Posadím se na stoličku a vytáhnu si z kapsy mobil. Nenapadá mě už vážně nic.
Vytočím číslo a mobil si přiložím k uchu. Ozývá se vyzvánění.
„Ano, Jakeu?“
„Ahoj, Miku. Jsi v práci?“ Ptám se hned.
„No končím asi za deset minut. Co potřebuješ?“
„Něco se děje s Pauliem. Mohl bys přijet?“ Poklepávám si prsty o desku stolu a v duchu se modlím, aby neměl nic v plánu.
„Jo jasně. Za dvacet minut jsem u vás.“ S tím mi hovor složí a já si oddechnu. Ten kluk je úžasný. Na nic se nevyptává a prostě bez keců přijede kdykoliv.
Udělám si kafe a posadím se s ním ke stolu. Mluvit na Paulieho by teď bylo jako mluvit do zdi, a proto se na rozhovor sám se sebou vykašlu a čekám, až dorazí Mike.

Mike 

Celou cestu, co řídím k Jakeovi domů, tak přemýšlím. Co by se mohlo dít s Pauliem? Snad je můj nejlepší kamarád v pořádku.
Konečně se ocitnu před dveřmi bytu, na které horlivě zaklepu. Téměř hned mi někdo jde otevřít.
„Ahoj.“ Ten někdo je Jake.
„Miku, pojď dál. Díky, že jsi přijel.“
„Maličkost. Vždycky jsem tady pro vás oba, to přece víš. Teda vlastně nevíš, když si to nepamatuješ. To je jedno.“ Mávnu nad tím rukou.
Jake za mnou zavře dveře a zůstaneme stát v chodbě.
„Vlastně si pamatuju, cos přesně říkal, když jsi u nás byl na večeři, která se moc nevyvedla.“
„Cože?“ Otočím se nevěřícně po Jakeovi. Na tváři se mu rozlévá úsměv. Rozpřáhne paže, abych ho objal a já doslova skočím do jeho náruče.
„Hej, ať nespadneme.“ Směje se.
„Děláš si srandu? Ty si ze mě snad střílíš! Jak je možné, že si to pamatuješ?!“
„Vzpomněl jsem si úplně na vše.“ Objasní mi. Odtrhnu se z jeho objetí.
„Brácho tak to je ta nejskvělejší zpráva. Pěstičku na to.“ Ťukneme o sebe pěstmi a křeníme se na sebe. Takový náš malý rituál, když něco řekneme ve stejný moment, nebo když se stane věc, jako tahle.
„Jo asi jo.“
„Potom ale nechápu, co se děje s Pauliem. Jeho jediným přáním bylo, aby sis vzpomněl. Už se tak stalo, takže…“
„Já nevím, Miku. Ptal jsem se, co se dělo, když jsem byl v kómatu a on najednou zblednul, utekl do ložnice a tam se zamknul. Nechce mě pustit dovnitř. Kolikrát jsem ho prosil, ale neotevřel. Myslel jsem, že o tom možná něco víš a pomůžeš mi.“  Svěří se mi Jake.
Skousnu si ret. Napadá mě jenom jediná věc, která by mohla Paulieho takhle rozhodit…
„Jakeu já vím, co se s ním děje…“
„Tak mi to řekni.“ Vyhrkne.
„Nemůžu. To ti musí říct Paulie. Není na mě, abych říkal něco takového. Mrzí mě to.“
„No to je fajn, že tě to mrzí, ale jak se k němu dostanu?“ Ptá se. Vidím na něm, jak ho to štve a jak moc by chtěl být u Paulieho.
„Běž na chvíli ven se někam projít a tak za hodinku se vrať, jo?“ Navrhnu mu.
„Skočím na nákup. Paulie nic nenakupuje a nemáme co jíst.“ Povzdechne si.
Čekám, až Jake opustí byt a jdu ke dveřím ložnice.
„Paulie? To jsem já Mike. Otevři mi dveře.“
„Ne.“ Ozve se jenom.
„Jake šel nakoupit a nevrátí se dřív, jak za hodinu. Jsem tady jenom já a ty, tak otevři.“ Zkouším ho přemlouvat dál a moje snaha se vyplácí.
Po chvíli uslyším, jak otáčí klíčkem v zámku, aby mě mohl vpustit dovnitř. V malé škvírce, když pootevře dveře, se objeví jeho smutný obličej.
„Můžu?“ Ptám se opatrně.  Jenom kývne a jde zpátky na postel. Než jdu za ním, tak seberu klíček ze dveří a strčím si ho do kapsy, aby Paulie neměl šanci se znovu zamknout.
Posadím se k němu a pohladím ho po paži.
„Zlato..já vím, že je to těžké, ale budeš muset Jakeovi povědět pravdu o tom, co se stalo. Má právo to vědět.“
„Já ale nechci, aby to věděl. Bude mě nenávidět.“ Vzlykne. Přisunu se blíž, abych měl k němu lepší přístup a mohl jej obejmout.
„Nebude tě nenávidět. Není takový a ty to víš, Paulie.“
„Stejně mu nic nemůžu říct. Bojím se. Stydím se. Je mi ze sebe na nic.“ Schová si hlavu do mé hrudi a pláče.