Tábor nebo noční můra? (25)

Tahle kapitola tady měla být ještě před mafií, ale jelikož jsem to já hlava děravá zapomněla poslat mé skvělé betě.. Tak je to tady až teď.. O víkendu jsem si hezky odpočinula, i když jsem místo psaní dělala zase něco do školy..
V týdnu.. Nevím zda to některé z vás bude mrzet, ale možná už v týdnu dopíšu tábor.. Přemýšlela jsem, že tam ještě něco vecpu, aby to bylo delší, ale nebudu to tam dávat zbytečně. Stejně mě napadl nápad na nový cyklus. Uvidím, co bude z toho.

Beta: Teru. :)

Věnování: Katce :) Ty jsi takové moje zlatíčko a všechno komentuješ :) Ale to jste vlastně všichni, co komentujete :))






Kapitola XXV. – Večeře

Adamovi se povede mě jakž takž uklidnit. Snažím se být v pohodě, ale přece jenom mi je duševně pořád pekelně mizerně. Jeho otcem jsme pozváni na večeři i spolu s Ronaldem. Neviděl jsem jej od té chvíle, kdy jsem vběhnul plačící do té místnosti, kde všichni byli.
Obávám se toho setkání s Adamovým otcem. Vůbec nevím, jak na mě bude reagovat a bojím se toho. Když jsem před tím plakal, tak nebyl čas na nějaké extra představování a podávání si rukou.
„Všechno bude v pohodě, miláčku. Celou dobu tam budeme spolu. Už tě nenechám ani na chvíli samotného, ano?“ Ujišťuje mě.
„Jenomže on se netvářil zrovna šťastně, když se dozvěděl, že jsem tvůj přítel.“ Skousnu si ret.
„Je to můj otec a ten je…Dozvěděl se už minulé léto, že jsem na kluky, ale domů jsem mu ještě žádného nepřivedl, chápeš? Tak ho to asi trochu vyděsilo. Ta pravda o mě ho trochu vyděsila. On si na to zvykne.“
„Tak dobře. Slyšel jsem dobře..ty jsi říkal doma?“
„Tady bydlím. Je to sídlo Rady. Můj otec, jakožto hlavní představený rady, tady bydlí a jeho rodina s ním.“
„Aha.“ Konečně se mi to objasnilo. Trochu jsem to nechápal.
„Tak pojď. Půjdeme na tu večeři. Určitě máš hlad, když jsi prospal dva dny.“
„Dva dny?!“
„Jo. Byl jsi dost mimo. Nevěděl jsem, co s tebou je. Dlouho jsi se, totiž neprobouzel.“
Vyjdeme společně z Adamova pokoje a chodbou jdeme do jídelny. Adam mě vezme za ruku a usměje se na mě. Opětuji mu úsměv. Mám rád, jak mě takhle drží. Nejsme na táboře a nemusíme se schovávat před ostatními. Tady to asi nikdo neřeší. Jinak by mě Adam za ruku nebral. Dává si dobrý pozor na to, co dělá a všechno dělá velice rozvážně. Na rozdíl ode mě zabijáka..
Vejdeme do velké místnosti, kterou zabírá dlouhý stůl. Dalo by se k němu posadit snad dvacet lidí. Nás ale doufám nebude tolik večeřet. Mám za to, že tam mám být jenom já, Ronald, Adamův otec a můj miláček.
Uvidím u stolu už sedět Adamova otce a Ronalda. Ten se na mě usmívá, ale o Adamově otci se to říct nedá.
Když se na něj podívám a uvidím ten propalující pohled věnovaný mé osobě, tak pustím Adamovu ruku.
„Proč jsi..?“ Podívá se na mě.
„Tvůj otec. Já nemůžu před ním..“ Zašeptám.
„Nemůžeš? Myslíš?“ Usměje se ďábelsky. Tohle není dobré. Vždycky, když má na tváři tenhle úsměv, tak něco chystá. Ani tentokrát se nemýlím. Jde vidět, jak jej znám.
Položí ruku na mou tvář a přitáhne si mě blíž k sobě. Nahne se pro polibek. Nechci se líbat tady před nimi, ale Adam mě nenechá. Nakonec se tomu musím poddat. Poslední dobou mě totiž takhle hezky neobšťastňuje, tak si to začnu řádně vychutnávat. Zapojím se do Adamova vášnivého polibku, který mi věnuje.
„To bylo hezký.“ Otituluje můj výkon, když se ode mě odtrhne. Musím se začervenat potom, co se otočíme zpátky na ně.
Adam si jde sednout naproti svému otci a mně drží místo vedle sebe. Usadím se.
„Dobrý den.“ Prohodím k Adamovu otci s klidem.
„No dobrý.“ Sjede mě pohledem a pak jenom zakroutí hlavou. Nevím, co se mu na mě nelíbí. Možná to, že jsem kluk. Sklopím svůj pohled.
„Tati, rád bych ti oficiálně představil svého přítele Jeremyho. Jeremy, to je můj táta.“ Představí nás.
„Těší mě.“ Usměji se trochu. Adamův otec se na mě ale mračí. Jsem z něho děsně nervózní. Ani neřekne, že jej taky těší. Ach bože. Asi jsem měl raději zůstat o hladu zavřený v Adamově pokoji.
Raději se zadívám na Ronalda, který jenom tiše sedí a nic neříká. Není jeho chvíle, když se tak vzájemně představujeme, takže jenom mlčky pozoruje.
„Tak už jsi přehodnotil svoje rozhodnutí, otče?“ Optá se Adam, když nám přinesou na stůl večeři sluhové v bílých hábitech.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Nemám žádnou záruku. Nevím, zda je to skutečně pravda. Tohle není jenom tak. Nemůžu vyhlásit evakuaci. Víš kolik je na tom táboře osob??“
„Já vím. Je jich tam hodně, ale když elfové zaútočí, tak pobijí více, než půlku, protože většině se nepodaří utéct.“ Chytne se Adama za hlavu. Jde na něm vidět, že už neví, jak by to svému otci objasnil.
„Pane..“ Promluvím a všichni ke mně stočí pohled. Najednou začnu rozmýšlet..asi nebyl nejlepší nápad mluvit, ale třeba se mi ho podaří přesvědčit. „Měl byste to udělat a svolit k evakuaci. Je tam spoustu nevinných bytostí, které tam poslali rodiče, aby se o ně nemuseli starat. Nezaslouží si smrt. I kdyby to měl být planý poplach, tak raději se snažte být o krok napřed tím, že včas evakuujete.“ Domluvím a vydechnu si. Všichni na mě zírají.
„Máš pravdu, chlapče.“ Poprvé od prvního setkání se na mě usměje. „Zkazil bych si reputaci, kdybych zabil ty nevinné bytosti. To za to nestojí.“
„Vážně tati?“
„Jo, ale jestli to nebude pravda, tak vás všechny vytahám za uši.“ Poví trochu výhružně. Už kvůli mým uším doufám, že Ronald mluví pravdu.
„Dobře.“ Usměje se Adam. „Jsi nejlepší, lásko.“ Pošeptá mi.
„Tudíž ještě dnes večer dám příkaz, aby moji lidé hned ráno vyrazili do tábora a evakuovali všechny děti na předem připraveného místo a vy dva se k nim připojíte.. anebo ne. Zůstaňte tady, jestli chcete.“
„Moc rádi.“ Souhlasíme. Já osobně bych se nerad vracel mezi ty vedoucí tábora. Je tam pár bytostí, které mám rád, ale pan Rendly mezi ně rozhodně nepatří. Děsím se toho, že bych jej měl znovu vidět.
Večeře probíhá v klidu. Adamův otec se mnou prohodí i pár formalit. Asi mu nakonec nepřijdu tak špatný.