Kapitola IV. - Starožitnictví

„Přál byste si něco konkrétního? Hledáte nějakou věc?“ Otáže se mě klučina, který je jako jediný zde přítomný. Žádného jiného člověka, nepočítám lidi procházející na ulici, zde necítím.
Dívá se mi do očí a já koukám do těch jeho nádherných medových. Avšak neodpovím na otázku, kterou mi položil, a proto je nesvůj.
Sklopí pohled na stůl, za kterým stojí a začervená se. Má velmi bílou pleť, takže se mi naskytne pohled na jeho lehce zčervenalé tvářičky. Vypadá v tu chvíli jako malé dítko.
„Já…vlastně nic konkrétního nehledám.“ Vzpamatuji se a rychle přeruším trapné ticho, které obchůdkem zavládlo.
„Tak jak vám můžu pomoci?“ Ptá se na další otázku.
„Jenom jsem se procházel městem a snažil se najít nějaký dobrý krámek. Všude jsou jenom obchody s oblečením, které září neonovými nápisy a podobně.“ Zastavím se a přehraji si v hlavě, co jsem právě řekl. Zněl jsem jako starý děda a ne jako puberťák. Léta už jím nejsem, ale můj vzhled na to stále odpovídá, protože nestárnu.
Odkašlu si a pokračuji.
„Moc se mi takové věci nelíbí. Raději vyhledávám něco, jako je váš krám.“
„Chápu vás. Taky mám slabost pro tyhle věci.“ Zasměje se. Má naprosto dokonalý smích a slabost pro starší věci…Dlouhé roky jsem nikoho takového nepoznal.
„Jinak byste tady nepracoval.“ Přijde mi divné mu vykat, když vypadáme na stejný věk, ale nebudu nabízet tykání, protože nevím, zda by to bylo to pravé.
„Divil by ses, kolik lidí dělá práci, která je nebaví.“ Dořekne a zakryje si ústa rukou.
Pozvednu tázavě obočí, jako že nevím o ničem špatném, co by řekl.
„Promiňte, měl jsem vám vykat.“
„To je v pohodě.“ Zazubím se. „Klidně mi tykej, nejsem tak starý.“ Vlastně když se nad tím tak zamyslím…jsem. Je mi už přes tři sta let. Tři sta? Tak dlouhý čas už uběhl od mé proměny v upíra. Čas letí..
„Dobře. Já jsem Sammy.“ Představí se. Opravdu se musím přiznat, že jsem čekal tak krásně roztomilé jméno. Úžasně se k němu hodí.
„Dylan.“ Podám mu ruku přes stolek. Vřele ji přijme a jemně stiskne.
Když se chce odtáhnout a pustit mě, tak jej stále držím. Střetnu se s jeho očima a v ten moment vůbec nepřemýšlím. Prostě se nahnu a políbím ho. Měkce se přisaju k jeho sladkým rtům. Bože..nepamatuji si, kdy naposled jsem někoho políbil. Po Sammym toužím nehorázným způsobem. Úplně mezi námi cítím jakýsi výboj, jiskření či jak ten pocit nazvat.
Prvních pár vteřin je ten pocit asi jenom z mé strany, ale Sammy se nakonec přidává. Věděl jsem to. Podle jeho pohledu.
On by mě asi nepolíbil, když mě ani nezná. Sám nevím, co to do mě najednou vjelo. Zřejmě náhlý chtíč. A ten chtíč je tak veliký, že i když jsem nakrmený, tak zatoužím po Sammyho lačné krvi. Jeho krček a tepající tepna v něm mě lákají až příliš a každou chvilkou hrozí, že se mi prodlouží špičáky, a proto se okamžitě stáhnu. Couvnu dozadu o několik metrů neuvěřitelnou rychlostí, až narazím do nějakého stojanu plného starožitností, který se naštěstí jenom otřese a nic z něj nespadne.
„Promiň mi to.“ Vydechnu hluboce. Jak jsem od něj trošku dál, tak se myšlenka zakousnout se Sammymu do krku vytratí.
„Já..“ zakoktá se. Žádné jiné slovo z něj nevypadne. Je naprosto zaskočený mým počínáním. Očividně nelíbá jen tak někoho na potkání, ale to asi nikdo.
„Omlouvám se. Neměl jsem to dělat.“ Otočím se, abych raději odešel pryč z jeho dohledu. Kdo ví, co si teď o mně musí myslet.. Škoda, že neumím číst myšlenky jako Edward Cullen z toho filmu Twilight. Docela by mi teď jeho schopnost přišla vhod.
„Nechoď pryč.“ Ozve se za mnou tichý hlas, který by normální člověk nemohl slyšet, ale jelikož je můj sluch lepší, jako lidský, tak jej slyším. Ten hlas je smutný..
Otočím se za Sammym a jdu zpátky ke stolu.
„Nepůjdu pryč, pokud si to nebudeš přát.“
„Ahh..“ Znovu se nedokáže nějak extra vyjádřit. Přijde mi roztomilý. Každý jiný upír by si z něj okamžitě udělal krevní banku, ale s ním tohle já v úmyslu nemám. Upíři, co si z lidí dělají hračky, jsou mi odporní. Pár let mého upířího života jsem taky klesl na takové dno, ale nikdy víc bych se k tomu nesnížil. Jenom jsem zabil několik málo nadpřirozených bytostí, ale který upír to alespoň jednou nevyzkoušel, že? Ničím větším jsem se neprovinil.
Sammy se mi opravdu líbí. Přitahuje mě. Skvěle líbá. Přesně můj typ.
„Ukážeš mi nějaké zajímavé věci z vašeho krámku a povykládáš mi jejich historii?“ Svedu hovor na jiné téma. Sammy jako by najednou ožil, protože jsem změnil téma a on se nemusí k ničemu vyjadřovat.
Obejde stolek a jde někam za roh. Následuji jej a přitom obhlížím jeho zadek. Proč bych se nemohl podívat, že jo.
Pěkný. Moc pěkný.

Ve starožitnictví strávím ještě asi dvě hodiny. Sammy mi ukazuje nejrůznější skřínky, šperky, obrázky, pokladničky, pozlacené ručně malované talíře.. Ke každému předmětu má historku.
Historie jej fascinuje stejně jako mě.
„Za chvilku budu zavírat a musím ještě udělat inventuru, tak bys asi měl jít. Dám ti svoje číslo..teda jestli chceš..“
„Ano, chci.“ Usměji se.
Sammy odběhne naškrtat své číslo na kousek papíru, který mi vtiskne do ruky a vlepí mi pusu na tvář.
„Děkuju.“ Strčím si lístek do zadní kapsy kalhot.
Nechce se mi odcházet ze starožitnictví, ale za necelé dvě hodinky budu mít stejně sraz za upířím barem, abych si vydělal peníze za pochytání nějakých lidí.
Vyrazím proto pomalu pryč, a nezapomenu se ohlédnout za Sammym, který má na uších zase sluchátka a je ponořen do světa hudby.