pátek 8. února 2013

Tábor nebo noční můra? (22)



Je pátek a já vám všem, co to čtete můžu přidat kapitolu Tábora.. No..psala jsem Tábor znovu po čtyřech měsících přesně, takže to není zrovna dokonalé, ale doufám, že se do toho dostanu dřív, než to skončí.
Frux :)





Kapitola XXII. – Nečekaná návštěva



„Jeremy?“ Začíná mě budit šepot těsně u mého ucha.
„Jeremy vzbuď se.“ Šeptá ten hlas dál.
„Mmmm.“ Zavrním. Nechci otevírat zalepené oči. Dotyčný si vezme do úst můj ušní lalůček, který jemňunce saje, až mi z toho přebíhá mráz po zádech, ale i tak je mi to děsně příjemné.
„K tomu vstávání mě nepřinutíš.“ Zasměju se.
„Ale jo.“ Odpoví.
„Tím, že se mi budeš takhle pěkně věnovat mě rozhodně neprobudíš.“ Otevřu oči.
„Ale vždyť už jsi vzhůru.“ Zasměje se a věnuje mi ranní pusu.
„Tak tohle snad sledovat nemusím ne?“ Udělá Ronald kyselý ksicht. Ani jsem netušil, že je tady taky.
„Kde vůbec jsme?“ Zeptám se zmateně, když si uvědomím, že vlastně ležím v posteli.
„V motelu.“ Odpoví Adam.
 Rozhlédnu se po pokoji, kde je jedna velká postel, na které právě ležím a jedna malá přistýlka. Pokoj není nic moc, ale tak co by taky člověk očekával od obyčejného motelu. Stěny jsou omšelé, místy fleky vybledlé. Už ani nejde poznat, jakou byly natřeny barvou. Ještě je v pokoji stůl s malou televizí spolu s velkou skříní. Další, co vidím, jsou dveře, které určitě vedou do koupelny.
„Chceš něco na snídani? Byli jsme nakoupit v pekárně, co je skoro vedle.“ Pohladí mě po tváři Adam.
Usměju se na něj a zívnu si.
„Ještě bych radši spal. Co děláte proboha tak brzo vzhůru?“ Nechápu. Kdybych mohl, tak spím skoro pořád.
„Brzo?! Vždyť už bude skoro devět!“ Oboří se na mě Ronald.
„Pro krista pána! Vždyť říkám brzo a je to ještě víc brzo, než jsem si myslel.“
„Ty si spíš, ale my musíme co nejdřív vyrazit. Nebudeme čekat, až ty si vstaneš.“ Podívá se na mě nevraživě.
„Uklidni se, Ronalde. Nech ho být. Stihneme všechno včas.“ Domlouvá mu Adam.
„To je dobré, už vstávám, aby tady někdo neměl problém.“ Opáčím.
„Víš, co..“ Začne Ronald.
„Já myslím, že stačilo kluci. Oba dva se uklidněte a to hodně rychle. Nemáme čas spíš na nějaké vaše stupidní hádky.“ Usměrní nás oba.
„Já jsem v klidu celou dobu..“
„Miláčku..“ Políbí mě na čelo Adam. „Nech to být.“ Zašeptá tak, abych to slyšel jenom já.
Ronald protočí oči a svalí se na přistýlku.
„Tak jo.“ řeknu Adamovi.
Ozve se zaklepání na dveře. Všichni tři okamžitě zpozorníme.
„Čekáme někoho?“ Otočí se Adam na Ronalda.
„Já myslím, že ne.“ řekne Ronald. Zvedne se z přistýlky a jde se podívat ke dveřím skrze malé kukátko, co je v nich umístěno.
„Koho vidíš?“
„Myslím, že byste se měli zvedat a to hodně rychle. Jsou to lidi z tábora.“ Poví docela klidně Ronald.
„Cože?“ Adam urychleně vstane a žene se k Ronaldovi. Podívá se do kukátka a pak hned na mě.
Okamžitě začnu rozespale vstávat z postele. Navleču si na sebe mikinu. Srdce mi buší. Myslí to vážně? Opravdu jsou tady oni?
„Co budeme dělat?“
„Utíkat.“ zašeptá Ronald.
„Tady pokojová služba.“ Ozve se znovu zaťukání a tahle věta k tomu přidaná.
„Dělejte. Do koupelny.“ Navádí nás Ronald. Jdeme s Adamem přesně tam, kam říká. Chytne mě přitom za ruku a pevně ji stiskne.
Ocitneme se v koupelně. Ronald za námi zaklapne dveře a zamkne je na klíč.
„To okno. Tudy se musíme dostat ven. Není to vysoko.“ Poví.
„Adame já to nezvládnu. Neskočím.“ šeptám mu.
„Budu tě chytat. Musíme utéct. Nemůžeme se nechat chytit. Doplatil by na to celý tábor. Budeme bojovat až do konce.“ Přemlouvá mne.
Ronald se mezitím dobývá do okna a otevírá jej.
„Pojďte vy hrdličky. Adame ty první, ať ho můžeš chytat. Jsi pro nás nejdůležitější. Poslední půjdu já.“ Zavelí.
Adam mi dá rychlou pusu a dere se do předu. Proleze skrze okno. Přičapne si a za chvilku už skáče. Přiženu se k oknu a dívám se z něj dolů.
„Jsi v pořádku?“ Musím se ujistit.
„Ano a teď skákej lásko. Jsem tady.“
„Nemůžu běž první, Ronalde.“ Zavrtím hlavou.
„Bože ty jsi ale máčka.“ Odfrkne si a jde přede mnou. Když už skáče, tak se ozve ohlušující rána. Někdo vyrazil naše dveře od pokoje.
„Jeremy. Jeremy musíš skočit.“
„Nejde to.“ Snažím se. Stojím na kraji okna a přemlouvám sám sebe, abych se odvážil skočit, ale asi jsem opravdu taková máčka, jak říkal Ronald.
„Jste tam?“ Zabuší na dveře od koupelny někdo. To mě přinutí odlepit paty od parapetu a skočit do Adamovi přichystané náruče.
„Jsi úžasný. Překonáváš sám sebe čím dál tím víc.“ Pochválí mne. Políbí mne na rty a postaví na zem.
„A teď musíme honem zmizet, než budou skákat za námi.“ řekne Adam a dáme se do běhu zrovna, když ONI vyrazí dveře od koupelny.



6 komentářů:

  1. Tak tohle je hooodně napínavé! Vůbec není poznat, žes to čtyři měsíce nepsala... to u mě se to projevilo víc, musela jsem si přečíst předchozí díl :D
    Jen Fruxíku, zvětš to písmo, blbě se mi to četlo, jsem asi slepejš xD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně přijde, že právě to jde poznat a moc, ale když říkáš ne, tak ne :D Já si to četla celé..
      Jo já ho zvětším. Před chvilkou jsem dojela teprve domů a ještě jsem se k tomu nedostala. :) Nejsi slepá, protože aj já na to blbě vidím :D

      Vymazat
  2. Ani mi nepřišlo, že by to bylo psané jinak. Možná jo, ale mě se tak nezdá, neboť jsem si celý Tábor znovu nečetla. Ještě stále si totiž pamatuji, o čem to bylo :)
    Jinak je to v téhle chvíli docela zajímavé. Ještě, že je nechytili... Ronald je celkem otravný, ale chápu, že není moc zvědavý na jejich ptojevy lásky.
    Těším se na pokračování ;)

    OdpovědětVymazat
  3. že by Ronald žárlil snad ni neprovede katka

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za kapitolu. Paráda
    Clowers

    OdpovědětVymazat
  5. Widlicka
    Waaauuu to bylo na těsno!

    OdpovědětVymazat