pondělí 4. února 2013

Tábor nebo noční můra? (18)


Kapitola XVIII.- To nemyslíš vážně!



Napjatě čekám, co z Adama vypadne.
„Má se to tak, že..“ zopakuje znovu tu stejnou větu, ale tentokrát se nenadechne a rovnou pokračuje dál. „.. budeme muset opustit tábor.“ Podívá se na mě a vyčkává, jak budu reagovat.
Trošku nakrčím čelo. Jemně pokroutím hlavou. Začnu si praskat klouby na prstech.
„Nechej toho. Víš, že mě to znervózňuje.“  Chytí mi Adam obě ruce a zabrání mi tím v praskání. Chci je dát zpátky k sobě. Uklidňuje mě to. „Jeremy..“ zvednu k němu svoje modré oči.
„Pochopil jsi, co jsem ti teď řekl?“
„Asi ne tak docela. Nevím, jak jsi myslel to slovo „opustit“.“ No, možná to tak podvědomě tuším. Kecám. Vím úplně přesně, jak myslí to slovo, ale ujišťuju se, protože prostě nejde, aby to myslel takhle. Nemůže to tak myslet.
„Tak, že odtud utečeme. Já a ty se mnou.“ Pohladí mě po rameni. Škubnu sebou a vyhoupnu se na nohy.
„Chceš někam zdrhnout, abychom si mohli nerušeně užívat nebo co?“ rozkřičím se na něho.
Adam skloní hlavu a podepře si ji rukou.
„Vůbec nic nevíš, tak toho nech, prosím, Jeremy.“ Mám v úmyslu se naposledy otočit, a potom utéct do chatky, ale při pohledu na sklíčeně vypadajícího Adama se zarazím. S těmi svěšenými rameny vypadá docela ztrápeně.
Nemůžu se na to dívat.
Zezadu si k němu přisednu a obejmu ho.
„Promiň mi to.“ Položím si momentálně až příliš těžkou hlavu na to, abych ji udržel nahoře, na jeho záda. „Nevím, co to do mě vjelo. Nechtěl jsem na tebe křičet.“ Začnu se omlouvat. Měl jsem nejdřív vyslechnout všechno, co má na srdci a až potom začít soudit. Někdy prostě jazyk koná dřív než mozek. Tohle mě štve. Nechci, aby se mi to stávalo.
„V pořádku.“ Přitočí se, aby mě měl blíž.
„Teď se tě ptám, jestli se mnou utečeš. Nechci tě k tomu nutit. Záleží jenom na tobě, jestli mě budeš chtít doprovázet.“ Stiskne mi ruku.
„Ale pořád jsi mi neřekl, proč bychom měli utíkat.“ Oponuji mu. Přece nemůžu zdrhnout pryč jenom tak bezdůvodně.
„Ronald mi pověděl, že vůdce elfů chce zřídit útok na náš tábor. Lépe řečeno, už je to i naplánované.“
„Útok, ale proč?“ nevím, proč zrovna elfové, taková mírumilovná stvoření, by měli útočit.
„Elfové chtějí tábor zničit, protože si myslí, že ostatní nadpřirozené bytosti ničí jejich přírodu a štvou lidi proti sobě. Vládce elfů je tak trošku zaujatý proti ostatním rasám. Má rád jenom tu svou elfí.“ Povzdechne si Adam. Chvilku nad tím přemýšlím, ale pak mi dojde jedna podstatná věc.
„Ty chceš utéct a nechat tady všechny ostatní umřít při tom útoku?“  zděsím se. Tohle by přece Adam neudělal. Záleží mu na ostatních.
„Samozřejmě, že ne! Půjdeme za mým otcem.“ Zajiskří mu v očích. Nemám ponětí, kdo je jeho otec a jak zrovna ten by nám mohl být nápomocen, ale nechám si tedy nejprve vyložit všechno, než se zase dám do řeči či jakéhokoliv protestu. „Vede radu, která má na starosti celý nadpřirozený svět. No, je něco jako král.“
„Takže ty jsi princ?“ musím se zeptat.
„Ne.“ Zasměje se. „Ale otec je jediný, kdo nám může pomoct.“ Zkonstatuje tuhle situaci. Začíná mě z toho polívat horko a zima zároveň. Adam si mě k sobě pevně tiskne.
Říkal, že je to jenom na mně, jak se rozhodnu. Adam je můj přítel, a když jde skočit vstříc nebezpečí, tak bych měl skočit s ním a podržet ho. Vlastně nevím jak, protože jsem menší a taky slabší, ale myslím, že moje opora by stačila. Nemůžu ho nechat jít samotného. Co kdyby se po cestě za jeho otcem něco zvrtlo a on už se nevrátil? Musím jít. Chci být s ním.
„Adame?“ oslovím ho po dlouhé chvíli ticha. Vypadá to, že oba jsme dost zahloubaní, každý do svých vlastních myšlenek, ale přesto máme nastražené uši, kdyby některý z nás něco řekl.
„Ano, miláčku?“ pohladí mě po vlasech.
„Už jsem se rozhodl.“ Pořádně se nadechnu. „Půjdu s tebou.“ Kdo ví. Možná právě tohle je zlom v mém životě. Třeba byla chyba se tak rozhodnout, ale zpátky už to nevezmu.
„To jsem rád. Děkuju.“ Políbí mě jemně. Není to nějaký dlouhý polibek a to mě zklame.
Adam už se odtahuje, a tak chytím jeho bradu a přitáhnu si jeho rty zpátky na ty moje. Přece nepřijdu o tu sladkou pochoutku.
Když se naše rty srazí o sebe, tak je to, jako kdyby vybouchl ohňostroj. On je překvapený, co to dělám, a chvíli neví, jak s rukama naložit. Nakonec levou položí na můj bok a pravou mi vjede do střapatých medových vlasů. Lehce se usměju do polibku, když se mi povede ho povalit na placatý kámen. Odevzdaně leží pode mnou. Najednou si já připadám jako ten vládce, který má veškerou moc. Vím moc dobře a Adam to určitě ví taky, že jsem vyhrál, protože mě na záda kvůli těm ránám přetočit nemůže. No, tak to jednou bude jinak. Svět se kvůli tomu jistě nezboří.
Se svým tempem nijak nespěcháme. Alespoň já ne. Nemám rád takové ty příliš rychlé polibky. Ačkoliv nikdy není jeden dravý na škodu, pro zpestření. Rád si to vychutnávám.
Zlehka Adamovi skousnu ret. Teda myslím, že to dělám zlehka, ale když ucítím tu kovovou chuť krve na jazyku, tak se vzpamatuju. Ublížil jsem Adamovi.
Přisaju svoje rty na to poraněné místo, aby mu krev nikde jinde netekla.
Adam mě přitom hladí po zádech, jako že je to v pořádku.
Váhavě zvednu hlavu, abych se mohl podívat do těch krásných hnědých očí. Nevidím v nich nic jiného než něhu.
„Promiň.“ Zčervenám trošku, když se mu omlouvám. Nečervenal bych se, ale to ten přímý oční kontakt tohle způsobuje.
„To je v pohodě.“ Usměje se.
Musím se zachichotat. Já ho vážně kousnul.

Žádné komentáře:

Okomentovat