Tábor nebo noční můra? (10)

Kapitola X.- Záchrana



Choulím se do sebe a pláču.
Čekám, kdy to přijde.
Moje smrt.
Ale stále nic.
Odhodlám se a pomalu zvednu hlavu, abych se podíval. Dylan stojí kousek přede mnou připraven ke skoku na mě, ale je..zmražený? Nehýbe se. Kolem něj je utvořený jakoby mrazivý obal a on se nemůže pohnout. Prostě strnul v pohybu.
Tak dvacet metrů před sebou uvidím běžet Adama. Chci vstát, abych se k němu rozběhl, ale nemám na to dost síly. Nemůžu jít za ním. Ještě víc mě to rozpláče, ale to už je on při mně.
Obejmu jej. Alespoň na to se ještě vzmůžu.
„Už je dobře.“ Šeptá mi, když mu vzlykám do ramene. „Jsi v pořádku?“ Odtáhne se tak, aby mi viděl do tváře a zároveň mi z ní odhrne na stranu pár pramenů vlasů, co mi do ní spadly.
„Ne.“ Řeknu mu pravdu.
„Co se stalo? Ucítil jsem přes naše spojení, že jsi použil svou moc, tak jsem hned utíkal za tebou.“
„Oni..“ Vzlyknu. „Dylan a Christian vysáli Emily. Já to viděl a chtěl jsem utéct, jenže mě dohonili..“
„Upírům by se ti utéct nepodařilo. Běhají nepřirozeně rychle.“ Přeruší mě. Hned na to se omluví a vyzve mě, abych pokračoval ve vysvětlování.
„Chtěli mě zabít. Christian..on na mě šáhnul…já se lekl a ta koule se prostě vyslala přímo proti němu. Já ho nechtěl zabít.“ Rozpláču se nanovo.
Adam mě znovu obejme. „To je v pořádku. Oni ti chtěli taky ublížit. Bránil jsi se před nimi. Udělal jsi správnou věc, Jeremy.“ Ujišťuje mě, ale já vím, že si to budu vyčítat. Stejně tak jako smrt Emily. Mohl jsem tomu zabránit. Vrhnout se tam a zachránit ji, jenže jsem to neudělal, protože jsem se příliš bál.
„Chce se mi spát.“ Zafňukám.
„Odnesu tě do chatky, jenom si něco vyřídíme s Dylanem.“ Posune mě dál od něj a jde si stoupnout před něho.
Máchne rukou a Dylanovi se rozmrazí hlava. Nechápavě kouká před sebe a když uvidí Adama, tak zakleje.
„Nestačila ti lekce minulé léto? Myslel jsem, že jsme si řekli, že se to nebude opakovat.“ Mluví najednou drsně Adam. Takového ho neznám. Přímo zuřivě se dívá na Dylana a myslím, že v tu chvíli by ho nejradši zabil. „A to ani nemluvím o tom, co jste chtěli udělat Jeremymu. Jsi normální hajzl. Nic jiného!“ Vztáhne ruku k jeho ruce a uchopí jeho prst.
„Nedělej to, Adame!“
„Já musím. Aby sis zapamatoval, že to co řeknu a slíbím taky udělám.“ Trhne s Dylanovým malíčkem dolů a ulomí mu ho. Odhodí jej do trávy.
Dylan bolestně zařve, až si musím zacpat uši a schovat si hlavu. Nechci se na to dívat.
„Teď tě rozmrazím a ty zmizíš. Jestli se jenom přiblížíš k Jeremymu nebo mu cokoliv provedeš, tak bude následovat malíček na tvé druhé ruce. Při tvém štěstí a tom jaký jsi kretén ti moc prstů na rukou nezbude.“ Syčí Adam.
Mám skloněnou hlavu a zacpané uši. Nedívám se, co mu Adam dělá.
„Jeremy? Už jsem tady jenom já.“ Sundá mi ruce z uší a přiklekne si ke mně. „Dylan utekl a doufám, že se dlouho neukáže.“ Řekne mi.
Natahuju. Chce se mi znovu plakat a strašně moc spát.
„Odnesu tě do chatky. Potřebuješ si odpočinout.“ Zvedne si mě do náruče. Chytím ho kolem krku a nechám se jím nést. Hlavičku si položím na jeho rameno a je mi dobře. Cítím se v bezpečí. Vím, že Adam mě ochrání.
Donese mě do chatky a uloží do postele. Vyzuje mi boty a pomůže vysvléct protivné rifle spolu s mikinou. Přehodí přese mě deku a sedne si ke mně.
„Chceš si popovídat o tom co se stalo?“ Zeptá se jemně.
„Já nevím. Pořád přemýšlím nad Emily a Christianem. Mohl jsem ji zachránit a Christiana jsem nemusel zabít.“
Povzdechne si. „Myslel jsem, že Christiana jsme si vyjasnili. To oni ti chtěli ublížit Jeremy. Oni jsou ti zlí. Ty jsi se jenom bránil.“ Snaží se mi vysvětlit.
„Já vím, ale i tak. Zabil jsem člověka.“ Opáčím.
„Oni nejsou lidi, Jeremy. Jsou to zrůdy, které se před ničím nezastaví a proto taky jsou na tomhle táboře, aby se naučili spořádanosti a nezabíjeli lidi a jiné nadpřirozené bytosti na počkání.“
„Ano, ale co Emily?“ Posmutním. Byla tak veselá a pořád se smála. Začnu na ni vzpomínat a je mi do breku. Zase.
„Té by jsi nepomohl. Oni by ti to nedovolili. Stalo se to a už to nijak nezvrátíš.“
„Já vím.“ Vzlyknu. Potřebuju se z toho pořádně vyplakat.
„Ach Jeremy.“ Skopne si boty a vleze si ke mně. Přitáhne si mě k sobě a pevně mě objímá. Potřebuju jeho silné objetí.
„Proč..“ nadechnu se mezi vzlykem. „Proč jsi se mi vyhýbal? To pro tebe ten polibek nic neznamenal?“ Bojím se zvednout k němu pohled. Bojím se zhnusení v jeho tváři směřované na mě.
Zvedne mi bradu a donutí mě se na něj podívat. „Znamenal pro mě tak moc, že si to ani nedokážeš představit, ale nechtěl jsem, abys byl se mnou. Dylan se chce mstít za minulé léto, kdy jsem ho ponížil a kdybychom byli spolu, tak on by toho využil a ublížil by ti. Tak bych trpěl nejvíc. Kdyby ublížil tobě.“ V tom se nahne a lehce se otře o moje rty. Jsou smáčené od slz. Musí cítit jejich slanou chuť.
„Ale teď už by nás měl nechat na pokoji. Dostal za vyučenou a chvíli zřejmě bude mít stažený ocas.“ Dořekne.
„Myslel jsem, že mě nechceš.“ Ty jeho slova. Byla tak dokonalá. Jako by mě miloval.
„Pitomost, hlupáčku. Jsi úžasný a já tě chci jenom pro sebe.“ Přimáčkne mě blíž k sobě.
„Děkuju.“ Šeptnu.
„Měl bys spát. Úplně z tebe cítím, že nemáš žádnou energii ani sílu.“ Zkonstatuje můj stav a má pravdu. Taky cítím, že jsem úplně bez života.
„Zůstaneš u mě?“ Zeptám se s nadějí v hlase už v polospánku.
„Zůstanu u tebe.“ Políbí mě na spánek. S tím zavřu oči a za chvilku usnu.