úterý 12. února 2013

Ostří (6)


Další kapitola ostří. Hrozně mě to mrzí, ale nic jiného napsaného nemám. Jelikož stále ležím v horečkách a sotva žiju, tak jediné, co zvládnu je něco vám přidat. Snažila jsem se psát to mi věřte, ale prostě nemůžu zírat do notebooku. Zvládám jenom ležet, takže asi budete muset vydržet.
Moc mě těší, jak to komentujete :) Děkuju vám moc :)





Lenny

Do práce dneska doslova chvátám.
Už se totálně nemůžu dočkat setkání se, se Sebastianem. I když absolutně nemám představu, jak na tom u něj jsem.
Včera večer jsem mu totiž psal smsku, ve které jsem se znovu omlouval, ale ani mi neodepsal. Ovšemže jsem si celou dobu namlouval nějaké ty kecy, které asi Sebastian dneska ráno použije, až se setkáme. Něco jako třeba: „Promiň, neozval jsem se, protože jsem už dávno spal, jelikož jsem byl unavený.“ nebo „Vážně se omlouvám, ale měl jsem vybitý telefon.“ Zajímá mě, jakou výmluvu, asi tak použije. Sázím na tu, že už spal. Nic víc výmluvného ho beztak nenapadne.
Pozdravím  se s přátelským vrátným a vběhnu do budovy. Nechci s ním dnes vést nějaké sáhodlouhé rozhovory o tom, jak se mám či o počasí. Nemám ani moc, co bych mu pověděl.
I k výtahu běžím. Stihnu zachytit jeho dveře rukou, těsně před tím, než se zavřou. Uvolní se mi průchod, když se přede mnou do plna otevírají. Šťastně si vydechnu, že jsem to stihnul.
Zadívám se do výtahu a tam stojí jenom jediná osoba. Samozřejmě jí není nikdo jiný, než průměrně vysoký hnědovlasý kluk, kterého nemůžu vyhnat z hlavy.
„Ahoj, Sebastiane.“ řeknu. „Rád..rád tě vidím.“ Usměji se dost nervózně. Nevím, jak se k němu mám chovat nebo jak by si přál, abych se k němu choval.
Prohlédnu si Sebastiana a zjistím, že se neusmívá. Ani se na mě totiž nepodívá.
S pohledem přikovaným k zemi jenom řekne bezvýrazné: „Ahoj.“
Stoupnu si vedle něj. Dveře výtahu se zavřou a my se rozjedeme nahoru do čtvrtého patra za hraní odporné znělky.
„Sebastiane?“ Zkouším ho oslovit, ale on mě nevnímá. Myslí si, že bude dělat, jako bych ani nebyl?? Vůbec nechápu proč. Včera se sice při odchodu choval trochu jinak, ale myslel jsem, že je třeba unavený nebo tak něco. Nemám tušení, proč se mnou najednou nemluví.
Vztáhnu k Sebastianovi ruku, on však přede mnou cukne. Nechce, abych se jej  dotknul?
„Co se stalo, Sebastiane?“ Zeptám se s nakrčeným obočím smutně. Nerozumím jeho chování.
Výtah oznámí zacinknutím, že už jsme dojeli na určené místo.
„Nic.“ Odpoví Sebastian velmi stručně a odchází z výtahu.
Pomalu se vydávám za ním. Pozoruji jeho pohyby. Ruce zastrčené vepředu v kapsách svých riflí. Na sobě má zase tu mikinu. Tentokrát černou, přes hlavu a s kapucou. Se skloněnou hlavou jde k sobě do kanceláře, kde za sebou přiklepne dveře. Kdyby se byl otočil, tak vidí, jak jej sleduji, jenomže to neudělal.
Zklamaný se zavřu ve své kanceláři. Najednou mi to tam připadá jako kobka, ve které nechci být takhle uvězněný a sám.
Pouštím se, ač nerad, do té haldy papírů, co mě čeká na stole. Práce je jedna z věcí, která mi může trochu pomoct od takovéhle nálady, no a jelikož v práci být musím..
Celý den se snažím jenom tvrdě pracovat. Sebastian se za mnou nestaví ani jednou. Asi tisíckrát mi padne pohled na dveře s přáním, aby jimi Sebastian prošel. Chtěl bych ho jemně držet v náruči s tím, že vím, co se s ním děje. Ta nevědomost a bezmocnost jsou prostě nejhorší, když nevím, co pro něj můžu nebo nemůžu udělat.
Rozhodně bych hned hodil nejradši všechnu tu práci za hlavu a šel za Sebastianem, ale ještě půl hodiny to budu muset nějak přežít, i když už nemám, co bych dělal, takže jenom tupě zírám do stropu.

Sebastian

Ve své malinkaté kanceláři už se trápím od rána. Nedal jsem si ani pauzu na oběd. Že by nějaký krutý trest, při kterém mám držet hladovku? Ne.
Nemám vůbec hlad a lidi mě stejně zavalovali mnohými telefonáty, abych tohle a tamto vzkázal Lennymu. Beru to v pohodě. Je to práce a tu já potřebuju.
Je to jako takový koloběh. Sedím, jak hromádka neštěstí. Když mi někdo zavolá, tak nasadím laskavý tón hlasu a přitom se ještě usmívám, abych zněl přívětivě. Jakmile ale zavěsím, tak ta veselá maska spadne z mých beder a já se znovu začínám tvářit děsně sklíčeně.
Ozve se lehké zaťukání zpoza dveří Lennyho pracovny.
Napnu se na židli, ale ve tváři si zachovám neutrální výraz. Nevím, zda chci s Lennym hovořit. Když je střízlivý, je ke mně moc hodný a milý, ale nevím..bojím se, že to všechno dopadne tak jako minule.
Lenny vstoupí dovnitř a smírně se na mě usměje, jako bychom si my dva snad něco zlého provedli. On nic neprovedl. To já jsem ten špatný.
„Ahoj.“ Zašeptám.
„Chtěl jsem se zeptat, co máš v plánu dnes po práci?“ Otáže se mě Lenny přímo.
„Něco už mám.“ Povím přesvědčivě jako by mimoděk.
„Chtěl jsem si s tebou promluvit, Sebastiane.“ Začne vážně Lenny.
„Já ale nemám čas. Je mi líto. Možná o víkendu.“ Odmítám ho. Jeho naléhání mě zahání do kouta. Bude chtít vědět, co se děje. Snad bych mu to možná měl povědět. Je hodný a myslí to se mnou dobře.
„Tak fajn.“ Kývne na můj návrh.

O pár dní později…

Lenny

Celý pracovní týden jsme se, se Sebastianem akorát zdravili. Já se nechtěl jenom zdravit, ale nic jiného mi asi ani nezbývalo.  Musel jsem čekat, kdy on se rozhodne ke mně dobrovolně přijít. Nemohl jsem je přeci unést a dotáhnout k sobě do domu.
Rozhodl se pro pátek večer. Jsem rád, že to není sobota, protože ještě jeden celý další den bez něho, bych asi jen s těží přežil.
Netrpělivě čekám. Přešlapuji sem a tam po domě. Nevím, co mám dělat a jenom odpočítávám minuty do doby, kdy se má objevit Sebastian. Čas samozřejmě ubíhá mučivě pomalu.
Když konečně zazvoní, tak se ženu ke dveřím jako pomatenec.
Objevím v nich dlouho očekávaného Sebastiana. Ani jeden z nás nic neříká. Stojíme mlčky ve dveřích a jako dvě paka hledíme jeden na druhého.
„Mohl bys mě obejmout?“ Poprosí mě najednou Sebastian tiše.
„To bych moc rád.“ řeknu mu a rozpřáhnu náruč.
Sebastian ke mně udělá dva kroky a schová se v medvědím objetí. Jsem opravdu potěšen, že přišel. Doufám, že už konečně dozvím, co se děje.

6 komentářů:

  1. Fruxíku, děkuju za povídku i když to bylo na úkor tvého zdraví... hlavně ted lež a pěkně odpočívej, at si zase plná síly... abys nás zase mohla potěšit nějakou povídkou...
    jsem ráda za tuhle kapču, i když se mi nelíbí jak se kluci trochu odcizili, ale na druhou stranu chápu, že seby potřebuje čas a teď snad konečně lennymu všechno řekne a ten už nedovolí, aby si ubližoval...

    OdpovědětVymazat
  2. Pekná kapitola...som rada, že Sebastián nabral odvahu a prišiel za ním...dosť ma prekvapila jeho žiadosť o objatie, ale som rada :)....teším sa na pokračovanie

    p.s.: dúfam, že Ti už bude čoskoro lepšie...neprepínaj sa a oddychuj

    OdpovědětVymazat
  3. katka - jsem ráda že Sebastian přišel starala jsem se co bude Lenny dělat kdyby nedorazil

    OdpovědětVymazat
  4. Hm... Sebastian by si měl přestat myslet, že on je ten špatný. To Lenny na něj ve své opilosti vyjel, ale teď se to snaží napravit. Zajímalo by mě, co se Sebovi stalo, že si tak ubližuje...

    OdpovědětVymazat
  5. Sebastan je absolutně skvělej ♥ a zas mám teorii o tom, proč se Seb řeže.Už ho jednou, třeba v patnácti znásilnili a proto se začal řezat. Pak tam myslím bylo že se dlouho neřezal, ale pak se ho Lenny pokusil znásilnit a šel si ublížit zas. Já vím, že je to hodně bláznivý, ale nic lepšího moje hlava nevymyslí, hlavně když je zavalená učením :D Ale Seba chápu, ono se ti potom co se pořežeš hodně uleví...

    OdpovědětVymazat
  6. Kukís - naprosto boží! všeckno naprosto boží :3

    OdpovědětVymazat