neděle 10. února 2013

Ostří (5)

Užijte si tuhle kapitolu ostří.
Věnování: CeCe





Lenny

Užíváme si se Sebastianem docela příjemné odpoledne. Jsem k němu nesmírně hodný a mám taky důvod. To, co jsem mu skoro udělal… na to jenom tak nezapomene. Nikdo snadno nezapomene na takový zážitek. Jestli vůbec, tak je to zázrak.
Budu se snažit k němu být, co nejmilejší, aby se, se mnou cítil v bezpečí a nemusel se strachovat, že bych mu mohl jakkoliv ublížit. I když vlastně bych se snažil být, co nejmilejší i tak, protože se mi líbí a začínám ho mít rád, když tak nad tím uvažuju. Je nehorázně roztomilý, ale přece jenom si stojím za tím, že přede mnou skrývá nějaké tajemství.
Kdybych nebyl idiot, nemuselo se nic z toho stát, ale jelikož nemám stroj času a nedokážu ten čas zpátky vrátit, tak budu muset doufat, že mi někdy odpustí. Řekl, že mi odpouští, jenomže já tomu nevěřím. Nemůže to jít tak snadno.
Pomalu na to přicházím. Sebastianovi se líbí mé letmé dotyky. Poznám to na něm, ale je to takové..není to úplně ono. Cítím z něj ten strach. Bojí se. Přímo neucukne, ale jemně se třese. Je v něm jistý neklid.
Musím se nad tím zjištěním zamračit. Vůbec se mi nelíbí, že to takhle dopadlo. Snad to ale nebude konec.
„Asi už půjdu domů.“ Rozhodne se. Nemůžu mu v jeho rozhodnutí bránit. Stejně se známe jenom chvíli. Věřím, že se to všechno zlepší.
„Dobře.“ Přikývnu.
U vchodu si ten malý brouček obouvá boty. Nedá mi to a sleduju jeho sexy zadeček. Pěkně tvarovaný. Těším se, až mi někdy dovolí si na něj sáhnout.
Odkašlu si a zatřepu hlavou. Musím být v klidu a rozhodně nemyslet na něco takového. Ještě bych se neovládl… a on by se ke mně nemusel vrátit.
Když je obutý, tak se ke mně otočí. Nemá na tváři úsměv od ucha k uchu. Chci ale, aby ho na tváři měl, protože mu to s tím úsměvem nehorázně sluší. Každý je hned krásnější, když se usmívá.
„Mohl bych tě políbit?“ Zeptám se. Mazlili jsme se spolu, když jsem mu dal na obličej tu šlehačku, to jo, ale připadá mi, jako by se bál víc a víc.
Sebastian po mé hloupé otázce skloní hlavu a přilepí svůj pohled na zem. Neodpovídá mi. Nesnáším takovéhle mlčení. Toužím potom, aby mi řekl, co mám a nebo nemám udělat, abych mu vyhověl. Ovšemže ho ale do ničeho netlačím.
Popojdu  k němu pomalu, aby se nevylekal. Jemně ho obejmu a přiložím si jeho hlavu na svou hruď. Opravdu nedržím Sebastiana nijak pevně. Musí mít pocit, že může kdykoliv couvnout. Pohladím ho po zádech a vydechnu si. Je to na nic. Musím se snažit být trpělivý.
Když si myslí, že má dost, tak se ode mě odtáhne.
„Uvidíme se zítra v práci.“ Zašeptá Sebastian a aniž by se na mě i malinko podíval, tak opouští můj dům.
Jakmile za ním zaklapnou dveře, se svezu po zdi na zem. Sloužím si hlavu do dlaní.
„Jsem opravdu pitomec.“ Zadrmolím si pod nosem.
Přitom to vypadalo, že je semnou odpoledne šťastný. Zvrtlo se snad něco, že se choval tak odměřeně, když odcházel?? Nemůžu přijít na to, co sem udělal špatně, kromě toho, že jsem ho téměř znásilnil.
Vždyť se bavil..a najednou..přišla taková náhlá změna nálady. Jako by se v něm něco probudilo a on už najednou nechtěl být veselý a šťastný. Musím zjistit, co zlého se mu děje.

Sebastian

Od Lennyho nádherného domu se ploužím pomalu. Snad nikdo by ten kouzelný dům neopouštěl dobrovolně. Já ale ano, protože potřebuju nějaký čas pro sebe.
Tentokrát se za mnou Lenny nedívá. Necítím totiž ten jeho pohled v zádech.  Jsem za to rád. Kdyby mě viděl až takhle moc sklíčeného, tak by se asi zajímal o to, co se semnou děje. Vymluvil bych se na ten večer a on by tomu možná věřil, ale stejně by se mi nechtělo s ním vůbec nějak mluvit. Vůbec ne teď.
Snažil jsem se být veselý a optimistický v jeho přítomnosti, jenomže to nešlo. Ze začátku mi to chvíli vycházelo, ale dlouho to nevydrželo. Lenny byl vážně milý. Úplně jiný člověk, než ten hrůzný večer. Vážně věřím tomu, že takový byl jenom díky alkoholu, kterého měl v krvi nemálo.
Před očima se mi začaly vynořovat vzpomínky z toho večera, kdy se Lenny opil a taky z večera kdy mi...
Zastavím v chůzi a pevně sevřu oční víčka. Nesmím na to myslet, jinak se mi vybaví všechny ty strašidelné vzpomínky. Snažím se je potlačit a zastrčit hluboko do mysli. Proč bych je měl uchovávat ve své hlavě, když mi nepřináší nic dobrého ani pozitivního?? Vyhodil bych je z hlavy hned, ale nejde to. Opravdu ne.
Hluboce se nadechnu. A pak znovu. A ještě.
Když se uklidním, tak můžu vyrazit na cestu domů do svého malého bytečku v centru města.
Do uší si narvu sluchátka a pustím na své rozbité MP4 playlist navolených písniček. Kupodivu mi i po té srážce s Lennym, kdy  MP4 skončila na zemi, funguje. Na novou bych teď stejně asi neměl, ale až si v nové práci vydělám dost peněz a našetřím, tak si koupím novou. Téhle mojí polorozbité už totiž nedávám nějak dlouhou životnost. Bez MP4 bych totiž byl nikdo. Vždycky, když je mi hrozně, tak si prostě nacpu sluchátka do uší a poslouchám. Jakékoliv písničky. Křičí mi do hlavy tak, že mi zabraňují přemýšlet. To je na tom to hlavní.
Domů dojdu asi za půl hodiny.
Nikdo mě tam nečeká, takže mě přivítá akorát ticho. Prázdný byt by možná mohl být pro někoho nástraha nebo by se snad mohl bát, ale já mám jedině tady v tom malém prostoru jistotu, že jsem v bezpečí.
Zavřu za sebou dveře. Zamknu na dva západy a ještě zaháknu řetízek.
Vytrhnu si z uší sluchátka a položím je i s MP4 na stolek. Skopnu boty pod věšák na bundy. Každá se rozletí na jinou stranu, ale v téhle chvíli to naprosto neřeším.
Sundám ze sebe mikinu a sednu si na gauč. Pohled mi okamžitě padne na ruku. Je na ní nová rána a pořádně hluboká. Už se zaceluje. Dělá se na ní strup, ale po tomhle říznutí zůstane asi docela hodně viditelná jizva. Už hodně dlouhou dobu jsem si takhle moc neublížil. Držel jsem se. Snažil se. Ale nejde přestat. Když jednou začnete, tak vám to vleze do psychiky a prostě nemůžete jenom tak skončit.
Když Lenny spal, tak jsem si vytáhnul žiletku, abych si ulevil. Duševní bolest se nedala nijak zvládnout. Potom už mi bylo jenom mizerně. Nebylo to v pohodě, ale dalo se to přežít.
Vím o své slabosti moc dobře. Jenomže nemám žádný důvod s tím skončit, když mi to pomáhá. Nikdo ani nic mi nedávají důvod se nechovat tak hloupě, jak se chovám.
Přejedu si bříškem prstu po zacelující se ráně a skousnu si přitom ret, když si vybavím tu slastnou bolest.
Silně zatřepu hlavou. Vyženu ty myšlenky, které mi jí probíhají.
Nevím, co dělat, takže zvolím dlouhou horkou sprchu. Miluju, jak mi voda teče po obličeji a celkově všude po těle. Mám vodu neskutečně rád a od té doby, co jsem si začal ubližovat, tak je moje sprcha jediné místo, kde si jí můžu dopřávat. Na koupaliště bych totiž s pořezanou rukou jít nemohl.
„Ale je to jenom tvoje vina.“ řeknu sám sobě.
Nechávám po sobě pramínky teplé vody stékat. I když je venku teplo, tak mi ta horká sprcha ani v nejmenším nevadí.
Po sprše si utřu vlasy téměř do sucha a jenom v boxerkách se uvelebím na sedačce. Pustím si televizi a zakoukám se na nějaký film, který rozhodně není komedií. Snad nějaké drama, ale vím, že mi to přijde smutné.
Když se dodívám, tak mi jako na zavolanou zakručí v břiše. Vydám se tedy k ledničce. Něco si vylovím, ohřeju a sním.
Začíná být docela pozdě, takže se rozhodnu jít do postele. Mám už zavřené oči, když uslyším zavibrování mobilu, který mám položený na malém nočním stolečku hned vedle postele. Chmátnu po něm, ale spadne mi na zem.
„Kruci.“ Zakleju. Musím se pro něj natáhnout až na zem, což mě naprosto probudí. Doufám, že ten, kdo mi píše, něco chce.
Rozsvítím displej mobilu a otevřu zprávu. Je od Lennyho.
„Chtěl jsem ti jenom popřát dobrou noc a ještě jednou se omluvit. Moc se na tebe zítra těším. Už teď mi chybíš. Lenny“
Mžourám na text smsky. Je vážně hodný. Škoda, že nemám absolutně žádnou chuť, abych mu odepsal…

5 komentářů:

  1. U té poslední věty jsem se skoro rozesmála. A přitom je spíš smutné, že to na začátku vypadalo tak slibně a teď...
    Sebastian je dost otřesený z toho zážitku a ještě mu ho bude připomínat jizva na paži... a to si myslel, že už si vícekrát nic neudělá, když Lennyho potkal a dobře si rozuměli. Škoda, že se takové věci jako je skoro-znásilnění nedají z paměti vymazat. Spíš se pořád vracejí. Ale všichni (my i Seb) víme, že Lenny se tak choval v důsledku pití alkoholu... no, jsem vážně zvědavá, jak to bude pokračovat.

    OdpovědětVymazat
  2. Sakra Sebastian se mi zamlouvá čím dál víc :D mám s ním hodně věcí společných. Stejně všichni víme, že nakonec budou spolu, tak to prosííím neprodlužuj... Ale hlavně ať nikdo neskončí v nemocnici!!! A když říkám někdo, tak myslím Sebastian :D Už to vidím, zejtra sem přijdu, bude tady další kapitolka, já budu natěšená že budou spolu a Sebastian si místo toho podřeže žíly :(

    OdpovědětVymazat
  3. A moc moc moc moc moc moc moc děkuju za věnovánííí ♥

    OdpovědětVymazat
  4. Takže... musela jsem se zase trochu zorientovat v ději... Lenny si to vyčítá, ale to nemění fakt, že to málem udělal... Sebastian... je prostě chudáček... co se mu ted stalo a ještě to co se mu nejspíše stalo někdy v minulosti... to není dobré a to že si ubližuje... Snad se k němu Lenny dostane brzo a dost blízko na to, aby mu v těhlech věcech zabránil a on je už nebude muset nikdy udělat...

    OdpovědětVymazat
  5. Katka- je mi Sebastiana tak strašně líto , jejich vztah začal tak krásně a musím jen doufat že se přes to dostanou nevím jestli to půjde snad ano protože pro mě by byli skvělý pár

    OdpovědětVymazat