„Do prdele, co tady děláš?“ Vyjeknu možná až příliš hlasitě. Šéf si odkašle nad tím sprostým výrazem, který jsem pronesl, a Sebastian se pro sebe potutelně usměje.
Nevím, jak v tu chvíli zrovna vypadám. Ve tváři se mi ale určitě zračí překvapení.
„Nová práce, vzpomínáš?“ Rozšíří ještě víc svůj úsměv a mně spadne brada. Má pravdu. Říkal, že dnes nastupuje do nové práce, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude můj nový asistent!
Když se nad tím tak zamyslím, dnešek se ubírá čím dál lepším směrem. Nejprve potkám Sebastiana a pak ho dokonce objevím v šéfově kanceláři a dozvím se tu skvělou novinku o jeho spolupráci se mnou.
Napadá mě, že už ani nebudu muset prohledávat celý telefonní seznam, abych jej našel.
„Vzpomínám.“ Odvětím a posadím se na židli naproti Sebastianovi.
„Takže to je tvůj nový asistent. Jmenuje se Sebastian.“
„Já vím.“ Přeruším šéfa a přitom visím pohledem na Sebastianovi. Ten mi pohled opětuje.
„Tak dost.“ Bouchne šéf pěstí do stolu, až se mu káva zatřese. Oba se otočíme za bouchnutím. „První sprosté slovo a pak mě začneš přerušovat. Co to máš za móresy, Lenny?“ Zakroutí šéf hlavou.
„Omlouvám se.“ Skloním hlavu a předstírám, že mě to strašně mrzí. V nitru ale skáču radostí, že je tu Sebastian. Je se mnou ve stejné místnosti. Budeme pracovat na stejném oddělení.
„Řekneš mu, co má dělat a jak to tu chodí.“ Zřejmě vypadám dostatečně kajícně a proto nás šéf propustí a nechá být.
Vezmu Sebastiana za sebou a táhnu ho k sobě do kanceláře. Zatáhnu žaluzie a ve skromně zařízeném kanclu se rozhostí šero.
Mám tam černý stůl, na kterém je jako každodenně nepořádek. Vrhnu se ke stolu a většinu věcí začnu házet do šuplíků.
„To nemusíš.“ Promluví Sebastian tiše. Vzhlédnu k němu. Stojí kousek ode mě. Narovnám se a pohlédnu mu do očí.
„Jsem rád, že budeš můj asistent.“ Řeknu chraptivě. „Pořád máš tu mikinu?“ Na rozdíl od něj, jsem oděn jenom v tričku jako všichni ostatní v práci.
„To ta klimatizace. Je mi zima.“ Chci mu povědět, že žádná klimatizace není puštěná, ale nechám si to pro sebe.
„Máme na sebe štěstí, co?“ Odbočím raději od tématu, které bych chtěl probírat nejvíc. On mi to poví. Časem.
„To určitě. Zítra zvu na oběd já tebe.“ Usměje se Sebastian.
„Přijímám.“ Natáhnu k němu ruku, abych tím stvrdil jeho slova. Mou ruku přijme. Jemně stisknu, ale nepustím. Ani on se nepouští. Stojíme tam a mlčky na sebe zíráme. Měl bych se pustit, vím to, ale jeho malá ručka v mé je hřejivá. Patří k té mojí.
Uvědomím si, že ji pustit nechci. Dotýkat se Sebastiana alespoň takto, je jako dar z nebes.
„Měli bychom..“ Zašeptá.
„Jo jasně.“ Pustím jeho ruku. Třeba se mu moje společnost nepozdává..
„Chtěl jsem jenom vědět, co obsahuje moje práce.“ Řekne už normálním hlasem, ale do očí se mi nedívá.
„Budeš zvedat telefony, zapisovat moje schůzky a nosit věci, kam bude potřeba. Prostě práce asistenta, jako každá jiná.“
„Kdy mám začít?“
„Pojď za mnou.“ Vedle mojí kanceláře, je kancelář asistenta. Tam ho vedu.
„Tady budeš pracovat, kdybys něco potřeboval, tak já jsem hned vedle.“ Připomenu Sebastianovi a ukážu na dveře.
„Děkuju.“ Řekne ještě Sebastian. Otočím se na patě a jdu zpátky k sobě do kanceláře.
.Sebastian.
Očima těkám po svojí malé kanceláři. Je tam jedno velké okno. Roztáhnu žaluzie a otevřu jej dokořán. Usadím se na pojízdnou židli a vydechnu.
Chtěl jsem se s Lennym samozřejmě znovu setkat. Lenny mě přitahuje a to se nemělo stát. Jasně, toužím po lásce a chtěl bych přítele, ale představa, že budu mít někoho teď, když.. Vyhrnu si rukáv mikiny a prsty přejedu po jizvách.
Vzpomínám na tu bolest, kterou jsem prožíval. Myslel jsem si, že se budu muset říznout i dnes po prvním dnu v práci, aby mi bylo lépe, ale potkal jsem Lennyho a všechno, co jsem měl v plánu, tak padá.
Asi už to neudělám. Nemůžu. Nemám důvod. Tím, že jsem ho potkal, se všechno mění. Vstoupil do mého života a jistě tam nějaký čas pobude, když mu teď dělám asistenta.
Z myšlenek mě vytrhne zazvonění telefonu. Zvednu černé sluchátko a přiložím k uchu. Ženský hlas začne mluvit. Ani nestihnu pozdravit. Popadnu bloček a zapisuju si poznámky. Bez rozloučení zavěsí.
Celý den až do sedmi pokračuje ve stejném rytmu. Ani jednou za mnou nepřijde. Jen mu posílám emaily a tím ho informuji o schůzkách.
Postavím se a dojdu ke dveřím, které propojují naše kanceláře. Zastavím před nimi, natáhnu ruku a dotknu se kliky. Co by se stalo, kdybych zatlačil na kliku a dveře k němu by se přede mnou otevřely? Nasaju vzduch do plic a stisknu kliku. Pomalu otevřu a hlavou nakouknu dovnitř.
„Sebastiane?“ Ozve se. „Pojď dál.“ Pokračuje přívětivý hlas.
Ocitnu se Lennymu tváří v tvář. Má dlouhé platinové vlasy, ale dává si je do toho strašného drdolu. Nejraději bych k němu přišel a zatáhl za gumičku, aby mu vlasy spadly po zádech až k pasu.
„Ahoj.“ Pronesu jemně.
„Jak ses měl první den?“ usměje se. Pohledem se vrátí k monitoru počítače a chvilku se mračí, než ho vypne.
„Nebylo to tak špatné.“
„Jdeme na večeři.“
„Nechci, abys zase utrácel peníze za večeři.“
„Vždyť taky nebudu.“ Nechápavě po něm hodím pohledem a Lenny se zasměje.
„Jdeme ke mně. Já budu vařit.“
„Fajn, ale mám podmínku.“
„Jakou?“
„Budu moct pomáhat.“
„Tak dobře.“ Zasměje se.
„Stejně už končíme, tak pojď.“
Vyvede nás z budovy a pěšky se vydáme na cestu.
„Kde bydlíš?“
„Není to daleko, neboj.“
Cestou mi vykládá o práci a o sobě. Naslouchám všemu, co povídá, a vrývám si do paměti každičký detail, který se o něm dozvím.
Třeba. Že je alergický na buráky, má doma kočku jménem SNICKERS, zbožňuje zmrzlinu s příchutí kiwi..
Procházíme se čtvrtí bohatých, kde se nacházejí vily s bazény. Na konci ulice Lenny zastaví.
„Tak tady bydlím.“ Ukáže rukou na vilu natřenou žlutě. Všude kolem je zeleň a květiny, o které jistě pečuje předražený zahradník. Otevřu pusu dokořán. Lenny mi nepřijde jako snob.
„To všechno patří tobě?“ Dostanu ze sebe konečně něco srozumitelného.
„Jo, to všechno patří mně. Zdědil jsem to po rodičích.“ Tím se vše vysvětluje. Nebylo možné, aby tak mladý přišel k takovému majetku, když pracuje v obyčejné kanceláři.
Pokračuju dál po dlážděné cestě za Lennym, až se ocitnou u domu. Zachrastí klíče a Lenny přede mnou otevře dveře do luxusního světa. Všechno je neobyčejně stylové. Procházím pokoj po pokoji. Každý je jinak barevně zařízen v tom nejluxusnějším stylu.
Zastavím se u posledních dveří. Jediný pokoj, ve kterém jsem nebyl. Otevře dveře. Je do fialové barvy. V každém koutě je tak tmavě, jako na obloze bez měsíce. Prozkoumávám očima prostor. Pokoj je používaný a určitě patří Lennymu. Vrhnu se k posteli se saténovými poduškami. Přejedu po nich rukama. Tady spává Lenny. Lehnu si a přivoním k poduškám. V nose se mi usadí vůně skořice a citrónu, přesně tak mi Lenny voní. Ví o tom?
Rozvalím se na posteli, jako bych chtěl udělat anděla ve sněhu. Ruce i nohy mám roztažené daleko od sebe.
„Neruším?“ Vytrhne mě z přemýšlení hlas. Jeho hlas.
„Ne.“ Rychle se posadím.
„Myslel jsem, že mi budeš pomáhat vařit a ty tu místo toho ležíš na mé posteli.“ Zasměje se Lenny opřený o dveře.
„Jen jsem zkoušel, jak moc máš měkkou postel.“
„Jo jasně, tak pojď dolů ty posuzovači matrací.“ Zasměje se znovu hlubokým smíchem. Zvednu se z postele a jdu ke dveřím. On tam stále stojí.
„Prosím.“ Ukáže na dveře a ustoupí kousek stranou. Projdu šouravým krokem. Na moment se otočím. Přísahal bych, že mi Lenny koukal na zadek. To mu samozřejmě říct nemůžu, jak by to vypadalo?
„Co vlastně budeme vařit?“ Zeptám se místo toho.
„Vidím to na čínu.“
Po chvíli zjišťuji, že podle Lennyho vaření vypadá tak, že vezme do ruky telefon a zavolá si donáškovou službu. Alespoň v číně nelhal a skutečně ji objednal.
„Tomu říkám něco uvařit.“ Odfrknu si posměšně, když už se oba rozvalujeme na sedačce a v rukou svíráme krabičky až po okraj napěchované čínskými nudlemi v kombinaci s masem.
„Kde máš vidličku?“ Zeptám se naštvaně už po pátém pokusu zkoušení nabrat něco do čínských hůlek.
„Proč?“ zeptá se udiveně s plnou pusou Lenny.
„Třeba proto, že mi to nejde nabrat?“ Zamáchám mu hůlkami před obličejem, div mu nevypíchnu oko.
„Dobře, dobře. Přinesu ti vidličku, ale těmi hůlkami tak nemávej.“ Nechá mě samotného ve velkém obývacím pokoji. Na skleněném stole přede mnou leží ovladač. Vezmu ho a chvíli zkoumám. Tolik tlačítek. Zakroutím hlavou. Na co je to vlastně potřeba? Zmáčknu malé červené, o kterém si myslím, že je správné. Netuším však, že zároveň pouštím i dvd přehrávač. Televize se za jakéhosi divného zvuku, který je přednastavený, spustí. Avšak začne místo třeba sportovního kanálu hrát..gay porno?
Chlap, co je úplně nahý začne sténat, když v tom zaberou i muže, co mu působí tu slast, z níž sténá na celé kolo. Jeden přiráží do druhého a oba vydávají heky, když se do pokoje přiřítí Lenny. Sklouzne se v ponožkách po podlaze. Zastaví, aby mohl zabočit.
„Jsem tu i s..“ podívá se na puštěnou televizi a začne rudnout jako rajče. „..vidličkou.“ Hlesne. Vytrhne mi z rukou ovladač a stiskne ten samý čudlík, který jsem stiskl, abych pustil “televizi“. Všechno rázem utichne.
„Promiň mi..“ Začal Lenny, ale já vztyčil ruku a zarazil jeho slova. Chtěl se omlouvat? Neměl proč, leda by si myslel, že jsem na holky. Sakra. Mně se ale líbilo to, co začalo hrát a je to vidět podle té vybouleniny pod kalhotami. Najednou je mi v nich nějak těsno.
„To neřeš. Kde je koupelna?“
„Já no..je..Běž rovně, odboč vlevo a jsou to ty druhé dveře.“ Vychrlí ze sebe na jeden nádech Lenny.
Žádné komentáře:
Okomentovat