pondělí 4. února 2013

Ostří (1)



První kapitola Ostří. Doufám, že se vám všem, co si ji přečtete, bude líbit. :)  Frux



.Lenny.

Většinou vstávám brzo, ale dneska se mi do práce, bůh ví proč, nechce. Dobře, tak vím, proč se mi nechce do práce, ale nehodlám si to přiznávat. Nechci nového asistenta. Mám skvělého. Teda měl jsem, než ho šéf vyhodil. Dnes nastupuje nový a já doufám, že s ním budu zadobře a nebude to žádný arogantní blbeček.
Jasně, do práce jdu až ve tři, ale chtěl jsem zajít nakoupit a podívat se po něčem na sebe.
Budík začíná řinčet. Jsem ospalý, tak máchnu rukou a shodím ho na zem. Vydá ještě nějaké dva podivné zvuky  a pak utichne.
Posadím se na posteli. Moje oči se snaží zvyknout si na náhlý příval světla. Mrkám do té doby, než pořádně vidím. Naposled zamžourám a naplno otevřu oči.
Pramen dlouhým vlasů, co mi přepadl přes rameno, hodím dozadu a rovnou se vydám do koupelny pro gumičku do vlasů. Svážu ty svoje neposedné dlouhé vlasy do drdolu. Nemám rád dlouhé vlasy, ale přesto si je nechávám růst. Zakroutím nad sebou hlavou.
Dojdu ke skříni s oblečením, otevřu ji. Držím se okrajů skřínky a pohledem přejíždím po jejím obsahu. Hm, co si tak vzít na sebe? Rozhodnu se pro rifle a barevné tričko. Venku už je skoro letní počasí. Popadnu peněženku a zastrčím ji do zadní kapsy kalhot. Kouknu na sebe do zrcadla a ještě si nasadím černé brýle. Sluníčko svítí, takže nevidím problém si je nevzít.
Ocitnu se na ulici. Čas oběda. Všichni mají polední pauzu a chystají se na oběd. Asi si zajdu také. Vždyť jsem vlastně ani nesnídal. Potvrdí mi to zakručení v břiše.
Zacházím za roh jedné budovy a narazím do nějakého kluka. Upadne na zem.
„Promiňte, moc se omlouvám, měl jsem koukat na cestu.“ Dává kluk ruce před sebe. „Ale ne.“ Zadívá se někam mimo něj. Na zemi leží MP4 a vypadá nově. V půli obrazovky je roztříštěná.
„Je to moje vina a za tu škodu se omlouvám. Zaplatím vám to.“ Řeknu velmi ochotně a podám mu ruku, abych mu pomohl vstát ze země. Nemám rád, když na mě někdo shlíží ze spodu. Přijme ji. Jeho ruka je teplá a jemná. Vyhoupnu ho na nohy, až se mírně zakymácí.
„Ne, to je v pořádku, můžu si za to sám. Ani mě neznáte. Nic platit nemusíte.“ Kluk se na mě dívá. Do očí mi samozřejmě vidět nemůže, vždyť mám brýle.
Vypadá pěkně. Hnědé vlasy má rozcuchané a vypadá docela sexy. Na to jak je teplo má i mikinu. Divím se, protože mě už začíná být horko i v tričku. Ale možná mi je horko z něj.
Ten kluk má něco do sebe.
„Tak vás aspoň pozvu na oběd? Pochopte, potřebuji nějak odčinit to, co jsem způsobil, a svědomí mi nedá spát.“ Přesvědčovat umím a to se taky hned ukazuje na tom, že kluk přikývne.
„Dobře, ale nic velkého.“ Usměje se a odhalí přitom řadu dokonale rovných zubů.
„Pojďte.“ Řeknu, ale to už mířím dál po ulici. Otočím se na kluka. Sebere ze země rozbitou MP4  a přidá do klusu, aby mě dohonil.
„Kam jdeme?“
„Na oběd.“
„To by mě vážně nenapadlo.“ Ušklíbne se.  Procházíme se po promenádě a ani jeden z nás nemluví. Na kluka jdu asi příliš rychle. Každou chvíli mě musí doběhnout. To budou určitě ty jeho krátké nožičky. Není malý, to ne, ale ani příliš vysoký. Já vysoký jsem a mám dlouhé nohy. Zpomalím krok, aby se mu šlo lépe. Měl bych se poplácat po zádech, jak jsem ohleduplný.
Vyberu jednu restauraci. Usadíme se venku. Kluk si sedne naproti mně. Dojde slečna s jídelními lístky. Před každého jeden položí a s úsměvem odejde. Otevřu jídelní lístek a to malé pískle udělá přesně co já.
„Jak se vlastně jmenuješ? Když už tě zvu na oběd, rád bych věděl, s kým mám tu čest.“ Usměji se lišácky. Chlapec se začervená, jakoby na něj bylo náhle upřeno moc pozornosti, o kterou příliš nestojí.
„Sebastian. Jmenuji se Sebastian. A jak vy?“
„Pěkné jméno. Já jsem Lenny. Nemohli bychom si tykat? Myslím, že ani jeden z nás není tak starý a my se nemusíme chovat tak formálně.“ Natáhnu k němu přes stůl ruku.
„Až si sundáte ty brýle.“  Zasměji se nad jeho dodatkem k mé nabídce. Brýle z očí sundám, položím je na stůl a podívám se mu hluboko do očí.
„Stačí?“ Pronesu hlubokým hlasem.
„A-ano.“ Vykoktá a přijme mou znovu nataženou ruku.
„Tak, kam jsi měl namířeno, Sebastiane?“ Zeptám se jen tak mimoděk a prohlížím si jídelní lístek. Už mám vybráno, ale to Sebastianovi říct nehodlám. Zjistil jsem, že ho chci u sebe udržet co nejdéle.
„Chtěl jsem se podívat po městě a pak bych šel do nové práce.“
„Tak to promiň, že jsem ti zkazil plány..“
„Ne, to je v pohodě.“ Uklidní mě. Milý kluk, ten Sebastian. Při prohlížení jídelního lístku má lehce pootevřené rty. Jak bych je rád polaskal. Olíznu ty svoje rty a trochu zmírním svou touhu tím, že se podívám jinam než na Sebastiana. Rozhodnu se plně věnovat číšnici, která právě přijde, abych myslel na něco jiného.
„Už máte vybráno?“ Zeptá se spolu s okouzlujícím úsměvem. Sebastian nahlásí svou objednávku. Slečna se otočí zpátky ke mně.
„A co vy?“
„Já bych si dal vás.“ Podívám  se na ni. Hodí hlavu dozadu a rozesměje se. Sebastian se na židli napne.
„To je od vás milé, pane. Tak co to bude?“ Neupustí od svojí otázky. Řeknu jí tedy, co skutečně chci a ona s úsměvem odejde.
„Myslím, že se jí líbíš.“ Konstatuje Sebastian a založí si ruce na hrudi.
„Možná jo, ale já nemám zájem.“ Ve skutečnosti chci říct, že můj zájem teď lpí na tobě, ale musel jsem přece zjistit, jestli ti vadí, když se otočím za nějakou dívkou. Kdybych tohle řekl. Jak by na to asi Sebastian reagoval? Později, protože oni se určitě nevidí naposledy.
Přinesou nám jídlo. Servírka na mě mrkne a zase s úsměvem odchází. Odkašlu si a nenápadně kouknu na Sebastiana. Zrovna studuje, co jim to ta servírka vlastně přinesla k snědku.
Uchopím do rukou příbor a pustím se do svého jídla. Samozřejmě by mi bylo milejší koukat Sebastianovi, ale teď je hlavní tvářit se neúčastně a nenápadně.
„Těšíš se na tu novou práci?“ Zapředu hovor.
„Spíš mám trochu trému, že něco pokazím. Přece jenom je to první den.“ Promne si čelo se skloněnou hlavou.
„To zvládneš.“ Uklidním Sebastiana a pohladím ho po ruce. Podívá se, jak moje ruka spočívá na té jeho. Rychle ruku stáhnu zpátky k sobě, i když mi nedal žádný signál, že se mu to nelíbí nebo není příjemné.
„Děkuji.“ Usměje se.
„Eh…Chutnalo ti?“ Vysoukám ze sebe. Zadívám se do jeho modrých očí, jsou jako potůčky. Průzračná modrá. Jako čisté moře, ve kterém se nikdo nekoupe.
„Bylo to velice chutné. Děkuji za pozvání. S tou MP4 si nedělej starosti. Měl bych jít, nebo první den přijdu do práce pozdě.“ Zvedá se Sebastian k odchodu. Poupraví si kapuci na mikině. Zasměji se.
„Co je tady k smíchu?“ Zeptá se nechápavě Sebastian.
„Ta tvoje mikina.“ Kývnu směrem k ní.
„Co je s ní?“ Začne zkoumat každý kousek, zda tam není nějaký flek.
„Nemáš ji nikde špinavou“ Ujistím ho. „Jen chci podotknout, že je léto. Skoro třicet stupňů a ty máš mikinu.“ Zasměji se znovu.
„Je mi prostě zima.“ Odsekne. Stáhne si rukávy přes ruku, uchopí jejich okraje a přitáhne je blíž k sobě.
„Fajn, nechtěl jsem ti nějak..“
„Nech to plavat.“ Po chvilce už se usmívá. Vypadá to, že se ho moje poznámka dotkla. Proč? To netuším, ale hodlám to zjistit. Určitě to bude nějaká hloupost, ale i tak. Zajímá mě to. Od teď mě zajímá všechno, co se týče Sebastiana.
„Tak dobře.“
„Už bych měl opravdu jít. Měj se hezky.“ Hodí po mně okouzlujícím úsměvem. Zase dostanu chuť přitáhnout si ho k sobě a vtisknout na ty růžové rtíky alespoň kradmý polibek.
„Ty taky.“ Odpovím omámeně a naposled kouknu do těch očí. Zajiskří se v nich asi stejně jako v mých. Sebastian strčí ruce do kapes u kalhot a vydá se k odchodu.
Trochu se zavrtím na té proutěné židli. Propletu si prsty, lokty opřu o stůl a podepřu si bradu. Zasněně se zadívám za Sebastianem.
Uvidím toho kluka ještě někdy? Snad jo. Věřím, že bych klidně dokázal prohledat celé město, jenom abych mohl Sebastiana znovu vidět. Učaroval mi. Kruci. To se mi už dlouho nestalo.
Teď ovšem musím jít do té zpropadené práce, která mi tak dobře vynáší.
Na stole nechám peníze za oběd, abych se nemusel potkat s tou servírkou. Určitě by to dopadlo tak, že by mi napsala na ubrousek svoje telefonní číslo a čekala by, až zavolám. Jenomže já bych nezavolal.
Odsunu proutěnou židli, na které se tak dobře sedí a odejdu z terasy restaurace. Pomalým a plouživým krokem zamířím do práce. Nemusím tam být příliš brzo. Snad by nebylo od věci se i trochu zpozdit. Ten nápad okamžitě zavrhnu. Kdybych přišel pozdě a nový asistent by tam už čekal, asi bych si pokazil autoritu.
Zastavím se před budovou a zakloním hlavu. Chvíli tak koukám na mrakodrap.
Vrátný mi otevře dveře. Přikývnu na pozdrav.
„Jak se dnes máte, pane?“ Otáže se jako každý den.
„Bezvadně.“
„Zase ironie, pane?“
„Ne, dneska to není ironie a myslím to naprosto vážně. Čestné skautské.“ Zvednu ruku.
„Skvěle, pane.“ Usměje se na mě a já dál pokračuji v cestě. Vskutku je to skvělé, že mi ten kluk tak zlepšil náladu. Většinou vrátnému ironicky odpovídám, jaký mám skvělý den a přitom se cítím mizerně, že mi nevyšlo nějaké rande. Dneska ale ne. Dneska je mi vážně bezvadně.
Pozdravím pár kolegů, co mě zrovna míjejí. Dojdu k výtahu a zmáčknu tlačítko, aby výtah přijel. Chvilku to trvá. Jsem netrpělivý a zvědavý na toho nového asistenta, proto si začnu podupávat nohou.
Výtah přijede a já můžu konečně nastoupit do toho malého stísněného prostoru. Ještě, že netrpím klaustrofobií. Zmáčknu číslo čtyři. Dveře výtahu se zavírají. Začne hrát nějaká příšerná znělka. Už jednou jsem jim byl říct, aby to nepouštěli a oni očividně mou prosbu nevyslyšeli. Bože, je to tak otravné. Asi tam budu muset znovu zajít.
Když konečně vyjedu do čtvrtého patra, ozve se velmi vítané cink. Rychle vystoupím a jdu co nejdál od té znělky. Zamířím do kanceláře šéfa. Zase mě všichni zdraví. Odpovídám lehkým pokývnutím. Nechci se vybavovat. Chci vědět, kdo to je. Snad to nebude muž a nebude hezčí než Sebastian. Ne, rozhodně nikdo hezčí než Sebastian není.
Zastavím se před dveřmi a zhluboka se nadechnu. Zaklepu a vstoupím.
„Dobrý den š..“ Zarazím se uprostřed věty, když se podívám, kdo sedí naproti šéfovi a usmívá se.

7 komentářů:

  1. Máš to nejkrásnější Frux už se těším na další část :* Popelka

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrá první kapitola. Doufám, že když už jsem to začala číst..a je to dost dobré..tak že zas nezrušíš blog ty čarymůro.. :P a další kapitolu..a rychle..!

    OdpovědětVymazat
  3. Vítám tě zpátky, všichni jsme čekali, kdy se konečně ozveš :)
    Nevím proč, ale mám pocit, že tuhle povídku jsem už četla, dokonce si jsem jistá, že u tebe :)
    Jinak, hodláš sem dát všechny své už napsané povídky?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju zlato :-*
      Ono se ti to nezdá, protože jsi ji četla. Na mém úplně prvním blogu. Jenomže jsem ji přestala psát a po čtvrté kapitole jsem skončila. No a teď jsem v tom začala pokračovat :)
      Tak to ještě nevím jestli je sem dám..měla bych? Nevím jaký o to bude zájem, když už to většina četla..
      Frux x)

      Vymazat
    2. Sice nevím, jestli se to na blogspotu dá, ale pokud jo, zveřejni ty povídky pod bývalými daty, protože by bylo fajn, kdyby si mohli tví noví čtenáři přečíst tvé již napsané povídky a ti staří si osvěžit paměť :) A kdyby to nešlo, prostě to sem narvi během jednoho dne, ti co už to četli budou vědět, co to je (ale stejně bys to měla aspoň oznámit), a ti co ne, ti si to budou moct přečíst :))

      Vymazat
    3. Joo tak to bude složitéé, ale já na to dojdu..nějak x) Co bych pro vás neudělala, že :)

      Vymazat
  4. super napsaný , jseš šikovná :)) kika

    OdpovědětVymazat