Mafie (4)

Kapitola 4



Gabriel se probudil celý rozlámaný.  I s dekou se na posteli přetočil a nechtíc rozlepil ospalé oči.  Podíval se na budík. Vteřinová ručička obíhala pomalu okolo. Chvíli ji pozoroval.
Spal tak čtyři hodiny.
Rozvalil se a pohled mu padl na Cartera.
Pokud se nemýlil, tak stál přesně na tom stejném místě, jako když se ukládal ke spánku. Nebo se mu to jenom zdálo?
„To tam stojíš celou tu dobu?“ Zeptal se a zachumlal se hlouběji do peřiny. Mimo peřinu byl chlad a pod ní úžasné teplo, které potřeboval.
„Tak odpovíš mi?“ vysypal ze sebe Gabriel, když mu Carter dlouho neodpovídal.
„Ano, pane.“ Odpověděl tvrdě Carter a semkl rty do uzoučké linky. Gabriel nechápal, co to na něj hrál.
„Ale proč? Mohl jsi si sednout nebo třeba..“  Nepodopověděl.
„Nedovolil jste mi to, pane.“  Řekl horlivě.
„Proboha, proč bych ti to měl dovolovat? Jsi svéprávný a můžeš si dělat, co chceš.“
„Musím vás poslouchat, pane.“
Gabriel už to nevydržel. Posadil se a přitáhl si nohy k sobě. Zlehka sebou začal kolébat a hlasitě se rozplakal.
Přesně tohle dělal Larry, když mu ho přidělili jako bodyguarda. Choval se s odstupem a byl připraven jej poslechnout na slovo. Takhle to nechtěl. Proč to Carter dělal? Před tím se ještě choval normálně a potom, co se vzbudil, tak byl jako vyměněný.
„Hej, děje se něco?“ Přiskočil k němu rychle Carter. Tvářil se docela vyděšeně na svou profesi. Nemohl mu odpovědět, tak natáhl ruce před sebe.
Carter to pochopil a zkusil jej obejmout. Gabriel se k němu silně přitiskl a plakal mu do ramene jako dítě, kterému sebrali hračku. Jemu spíše ale sebrali nejlepšího přítele, než hračku.
Carter začal Gabriela hladit po zádech. Nejprve opatrně, protože se bál, že by se mu to třeba nelíbilo, ale zdálo se to být lepší, protože Gabriel se trošku uvolnil. Slzy mu stále tekly, ale už to nebyly ty hlasité vzlyky. Jenom tiše plakal.
Neptal se pro koho nebo kvůli čemu ronil ty slzy. Zajímalo ho jenom jedno.
„Udělal jsem něco špatně?“
Na to mu také neodpovídal. Jenom ho pořád držel kolem krku.
Pak najednou strnul a ani se nepohnul. Po chvíli se snažil odsunout, takže Carter musel svoje ruce, které byly položené kolem Gabrielova pasu, odmotat.
„V pořádku?“ Naklonil hlavu, aby mu mohl pohlédnout do tváře, ale měl ji danou tak, že do ní prostě vidět nešlo.
Gabriel si odkašlal. „Omlouvám se.“
„Proč?“
„Za to, jak jsem na tebe skočil.“ Mnul si prsty jednu ruku. Byl nervózní?
„Potřeboval jsi obejmout. Já to chápu, takže se mi nemusíš omlouvat.“ Změnil svůj kamenný výraz na tváři na úsměv.
Gabriel se taky usmál, i když Carter by se vsadil, že ten úsměv byl hraný.
„Už to prosím tě nikdy nedělej.“ Řekl tiše a trochu trhaně Gabriel.Carter byl zmatený. Co neměl dělat?
„Neříkej mi pane a ani nečekej, že ti budu rozkazovat, co máš dělat.“ Objasnil mu. „Když už tě budu muset mít za svého bodyguarda, tak chci aby to byl vztah jako s Larrym. Nedá se nahradit, takže se o to nesnaž. Jenom..je dobré pořád u sebe někoho mít, i když nechci. Necítím se pak tak sám.“
„Dobře nebudu se snažit nahradit Larryho.“ Přitakal. Myslel, že bude jeho metoda poslouchání fungovat, ale spletl se.
Hlavně, že s ním ten klučina teď mluví, nadechl se pořádně.
„Jak by sis to teda představoval, Gabrieli?“zeptal se.
„Chci začít od začátku. Úplně.“ Napřáhl ke Carterovi ruku. „Jmenuji se Gabriel Lester a jsem syn mafiána.“
Carter potlačil úsměv. Jenomže když se na Gabriela podíval, tak poznal, že to bere vážně.
„Těší mě. Já se jmenuji Carter Force a jsem bodyguard mafiánského syna.“ Zakřenil se.
„Jak dlouho už děláš tuhle práci?“ Ptal se ho Gabriel na další otázku. O Larrym věděl všechno, tak i o Carterovi by chtěl. Zatřepotal hlavou. Proč pořád srovnával Cartera s Larrym, když každý z nich měl svou osobnost a byl jiný? Měl by toho nechat.
„Tak sedm let.“ Odpověděl téměř hned.
„A baví tě to?“
„Kdyby mě to nebavilo, tak se na to vykašlu. Dobře tak ne. Jsou za to slušný prachy.“ Zasmál se a tím odlehčil atmosféru. Gabriel už se usmíval skoro od ucha k uchu.
„Můj otec platí dobře.“
„Ještě jsem neviděl šek, ale uvidíme za měsíc.“ Řekl na  oko.
„Odejdeš?“ Ozval se vystrašený hlas.
„Dělám si srandu. Nikam neodejdu, dokud mě..“ Ztichl. Byl by radši, kdyby ho něco takového nenapadlo, ale naštěstí to nedořekl. Snad si toho Gabriel nevšiml.
„Takže budeme kamarádi?“
Tentokrát napřáhl ruku Carter a tím mu odpověděl. Přijal jeho o dost menší a hubenější ruku do té své a lehce stiskl.
„Ano.“