O dva dny později
„Paulie?“ Ozve se sestra Martha.
Zvednu hlavu z Jakeova hrudníku. Skoro jsem spal. Nevšiml bych si ani jejího příchodu, kdyby na mě nepromluvila.
„Jedl jste dnes něco?“ Zeptá se, se starostlivým pohledem v očích.
Zakroutím hlavou a ona si povzdechne. Rozhodí ruce v náznaku gesta, že už neví, co má dělat.
„Musíte něco sníst.“ Domlouvá mi jako moje mamka, když jsem držel hladovku a nechtěl nic jíst kvůli barvě, tvaru nebo chuti daného jídla.
„Nemám hlad.“ Odvětím prostě.
„To mě nezajímá. Hned teď se mnou půjdete a dáme si něco v nemocničním bufetu.“ Její přehnaná starostlivost mě udivuje. Ještě před několika dny by mě nejradši zastřelila a teď se stará, abych neumřel hlady. Je to snad lítost nebo nějaký souznění s mým osudem, co dospělo k tomu, aby se chovala tak, jak se chová? Netuším, ale jsem za to rád, protože jinou podporu tady nemám. Myslel jsem, že ten doktor byl moje podpora, ale..to byl omyl.
„Hned se vrátím.“ Zašeptám k Jakeovu oušku a dám mu pusu na tvář před tím, než odejdeme.
V bufetu není nic moc na výběr, ale nakonec si vezmu kuřecí bagetu. Na tom se snad nic zkazit nedá.
Sednu si k bílému plastovému stolku se dvěma modrými židlemi a sestra Martha se usadí naproti, aby na mě lépe viděla. Kučeravé blonďaté vlasy jí sahají kousek pod ramena. Když se neusmívá, tak opravdu vypadá jako hrozivá babizna, ale ten úsměv jí rozjasní tvář a hned vypadá přívětivěji. Asi jako každý s úsměvem..
„Jestli chcete, tak bych mohla zavolat nějakému psychologovi a domluvit vám u něj sezení. Mám pár čísel na ty, kteří jsou opravdu dobří.“ Navrhuje šílený nápad.
Dokoušu sousto, co mám v ústech, abych jí mohl odpovědět. Bylo by neslušné mluvit s plnou pusou.
„Nepotřebuji psychologa. Vyrovnám se s TÍM sám.“ Odmítnu trochu ostřeji, než se sluší a patří. Jestli si myslí, že mě k někomu nacpe, abych se zpovídal a vykládal o svém skoro-znásilnění, tak to v žádném případě. Nemohl bych o tom mluvit. Je to příliš..osobní. Nikdy mi nešlo do hlavy, že lidé, co k těm psychologům chodí jim povykládají svůj život od narození až po současnost. Nedokážu to pochopit. Nejsem prostě jako oni.
„To sezení by vám mohlo pomoci.“ Nedá se Martha odbýt. Možná to se mnou myslí dobře, ale já tam stejně nepůjdu.
„Nechci k nikomu takovému. Vyzpovídal jsem se už dostatečně Jakeovi. Snad mi to odpustí.“ Skloním hlavu a zadržuji slzy.
„Tak teď mě poslouchejte, Paulie. Jake vám nemá, co odpouštět. Stal jste se obětí násilníka, který si svůj trest odpyká ve vězení. Vy za nic nemůžete a jestli máte ten pocit, tak vám ho velice rychle vyvrátím.“ Pohrozí prstem.
„Ale co když to byla moje vina?“ Uvažuji nad tím už nahlas.
„Nebyla a konec diskuze. Tady..“ Sáhne do kapsy. „Jsem vám udělala novou kartu. Je na ní můj podpis. Sesterský k tomu bohatě postačí.“ Podá mi kartu a já si ji vezmu do obou rukou. Moc to pro mě znamená.
„Děkuju. Jste na mě hodná.“ Zkusím se usmát. Poslední dva dny mi to ale zrovna nejde. Jake se pořád neprobudil a ještě mi doktor Rodriguez tolik ublížil. Je toho až příliš špatného najednou.
„Máte to těžké. Mrzí mě, jaká jsem k vám byla.“ Ospravedlní se. Vypadá docela provinile. Nechci, aby se tak cítila. Raději chci na její tváři vidět ten přívětivý úsměv.
„To je v pohodě.“ Odmávnu. Co se stalo, stalo se.
„Měl byste jít alespoň na den domů. Umýt se a prospat se v pořádné posteli. Z toho spaní u Jakea nebo v křesle vás musejí bolet záda.“ Kdyby tak věděla, že jsem jinde, než u Jakea v posteli nespal, pomyslím si.
„Nechci tady Jakea nechat samotného.“ Zakroutím hlavou. Je to blbý nápad. Co kdyby se něco přihodilo?
„Pohlídám ho, když budete pryč, a kdyby se něco změnilo na jeho stavu, tak vám dám určitě hned vědět.“ Chvilku váhám, ale nakonec kývnu. Toužím totiž po svém kartáčku na zuby a ostatních věcech, které tady bohužel nemám.
„Asi máte pravdu.“
Doma si dám dlouhou horkou sprchu. To mi v nemocnici zásadně chybělo. Konečně si připadám čistě.
Lehnu si k televizi a přikryji se velkou fialovou chlupatou dekou. Dostal jsem ji od Jakea na vánoce. Od té doby si ani jinou, než tuhle nevezmu. Vlastně ani on. Lehávali jsme pod ní spolu.
V mysli se mi objeví další vzpomínka na časy strávené společně s Jakem. Tu dobu před naším střetnutím, jako bych ani nežil.
Až s ním skutečně žiju..
Žil jsem..
Vzpomínka
Jake mi zaváže oči tmavým šátkem, který ani netuším, kde sebral, protože šátky nenosí a posadí mě do svého auta.
Není mi moc příjemné nevidět. Cítím se bezbranně a trochu mě ten pocit děsí. Jake to na mě pozná.
Jakmile si sedne vedle na místo řidiče, tak na mě promluví.
„Důvěřuj mi, Paulie. Kdybych ti ten šátek rozvázal, tak už by to překvapení nebylo. Překvapení je překvapení. A ty je máš rád, mám pravdu?“
Povzdychnu si.
„No tak. Kvůli mně to vydrž. Slibuju, že to nebude trvat dlouho. Než se naděješ, tak ti to z těch očí sundám.“ Přemlouvá mě. Určitě má na tváři ten štěněčí kukuč, kterému se nedá odolat. Když jej na mě udělá, tak mu odsouhlasím skoro všechno.
„Fajn.“ Rezignuj nakoneci. Budu doufat v to, že mě příjemně překvapí.
Jake se nakloní a vlepí mi pusu na tvář.
„Jsi úžasný.“ Na to mu neodpovím a raději mlčím.
Cesta autem na neznámé místo je zvláštní. Nevidím, ale poslouchám okolní zvuky. Nejedeme nikam do města, protože hluk aut a všeho ostatního pomalu utichá.
Nebojím se, že mě třeba veze někam na opuštěné místo, kde mě hodlá zabít. To je hloupost. Prostě je divné nevidět. Až teď, jak mám delší dobu zavázané oči, si uvědomuju, jaké to asi musí být pro slepé lidi.
„Jsme tady.“ Prohlásí Jake.
Vypne motor auta, takže nastane přím hrobové ticho.
Ruce dám za hlavu, abych si odvázal ten proklatý šátek.
„Ne!“ Zastaví horlivě Jake moje ruce. „Ještě ne. Zkazil bys překvapení.“ Dodá tišeji.
„Dobře.“ Zakloním hlavu a opřu si ji o opěradlo.
I když mám díky šátku před očima tmu, tak je zavřu.
Jake vystoupí z auta a zabouchne za sebou dveře.
Vrátí se asi..vlastně nevím, za jak dlouho, ale v tom tichu se mi čas vleče, takže to beru jako hodně dlouho.
„Pojď.“ Vytáhne mě z auta a nasměruje na nevím jakou stranu.
Ucítím jeho prsty dotýkající se mé hlavy, když mi odvazuje šátek. Při tom dotyku se mi zrychlí dech. Poslední týden je to tak pořád. Šimrání v bříšku nebo poletující motýlci. Zajímavé pocity, které jsem nikdy k nikomu tak intenzivně, jako k Jakeovi, necítil.
Konečně mi rozváže oči. Párkrát musím zamrkat, abych zaostřil pohled.
Přede mnou mezi dvěma vysokými listnatými stromy je rozložená velká kostkovaná deka. Na kraji uprostřed stojí košík a kolem jeho ručky z každé strany zapálená svíčka. Víno, určitě červené, jenom tak ledabyle opřeno o košík a před ním talíř s všelijakým jídlem i ovocem..
„To..to pro mě?“ Zůstanu udiveně stát.
Jake pokývá hlavou a zářivě se usměje jako při našem prvním setkání. Ty řada rovných bílých zubů je jako reklama na colgate.
Přijdu k němu a položím si ruce okolo jeho krku. Musím si stoupnout na špičky. Je nefér, jak je oproti mně vysoký. Nahnu se pro políbení, ale ještě před tím mu poprvé řeknu..
„Miluju tě.“ Není pro mě těžké ta slova říct, protože je myslím od srdce.
„Já tě taky miluju. Proto tohle všechno.“ Usměje se znova. Šťastný, že mě potěšil přiblíží svá ústa ještě o kousek a spojí..
Ze vzpomínky mě vytrhne zvonění mobilu. Sáhnu si pro něj do kapsy a podívám se na obrazovku, abych zjistil, kdo volá.
Neznámé číslo. I přesto hovor přijmu, co když je to sestra Martha?
„Ano?“
„Paulie? Jste to ty? Tady Martha z nemocnice.“
„Ano jsem to já. Děje se něco?“ Okamžitě zpozorním a posadím se.
„Sedíte?“
„Jo.“ Zavrčím. Co je to za hloupé otázky. Ať to neprodlužuje a řekne mi kruci, proč volá.
Z druhého konce se ozve jediná věta: „Jake se probral.“
Žádné komentáře:
Okomentovat